Jak to, že se někdo z vás opovažuje, má-li spor s druhým, jít k pohanským soudcům místo k bratřím? Což nevíte, že Boží lid bude soudit svět? Jestliže budete soudit svět, nejste snad schopni rozsuzovat takové maličkosti? Nevíte, že budeme soudit anděly? Tím spíše věci všedního života! Máte-li spory o tyto všední záležitosti, proč se obracíte k těm, kdo nemají s církví nic společného? K vašemu zahanbení to říkám. Cožpak není mezi vámi nikdo rozumný, kdo by dovedl rozsoudit spor mezi bratřími? Ale bratr se soudí s bratrem, a to před nevěřícími! Již to je vaše prohra, že se vůbec mezi sebou soudíte. Proč raději netrpíte křivdu? Proč raději nenesete škodu? Vy však křivdíte a škodíte, a to bratřím! Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království.
Kázání: 1. Korintským 6,11-18 bibleserver
'' A takoví jste někteří byli, ale jste omyti, jste posvěceni a jste ospravedlněni jménem Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha. Nepatříte sami sobě „Všechno smím“ – budiž, ale ne všechno je prospěšné. Všechno smím, ale ničím z toho se nedám ovládnout. „Jídlo břichu a břicho jídlu – Bůh jednou zruší obojí.“ Budiž, tělo však nepatří smilstvu, ale Pánu a Pán tělu. Tentýž Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás. Copak nevíte, že vaše těla jsou Kristovými údy? Mohu snad vzít údy Kristovy a učinit je údy nevěstky? To nikdy! Copak nevíte, že kdo se spojuje s nevěstkou, je s ní jedno tělo? Vždyť Písmo říká: „Ti dva budou jedno tělo.“[1] Kdo se však spojuje s Pánem, je s ním jeden duch. Utíkejte před smilstvem! Žádný jiný lidský hřích se netýká těla; kdo ale smilní, hřeší proti vlastnímu tělu. ''
Milé sestry a bratři, co ve vás vzbudí největší podezíravost a nejsilnější nedůvěru? Když vám někdo slibuje nesplnitelné? Když nabízí zázračné prostředky na uzdravení kloubů, stoprocentně fungující vakcinaci, spolehlivě účinné léky, matrace pro nebesky blažený spánek a nanodokonalé technologie ve všech oblastech lidského života? Ne nedělám si z toho legraci. Něco opravdu pomáhá a prospívá, ale mnohem víc je lež, nebo ještě hůř polopravda. Lež poznáte hned, ale lež zabalenou do zdánlivě pravdivého obalu rozpoznáte, až to hořce zklamaní rozbalíte.
A proto chce apoštol Pavel rozbalit nabízenou zvěst hned od začátku. Nechce nic zamlčovat. „Ústa naše otevřena jsou k vám, ó Korintští, srdce naše rozšířeno jest.“ Nic, co se týká víry v Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného, nechce apoštol povědět zkresleně, falešně, jen napůl. Přesně v tomto duchu Pavel otevřeně píše o tom, co víra v Krista může přinášet a co znamená: víra se žije totiž „…v souženích, tísni, úzkostech, pod ranami, v žalářích, nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích, v hladovění.“ A přece vírou žijeme tak, že „procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí; mají nás za svůdce, a přece mluvíme pravdu…umíráme – a hle, jsme na živu; máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše.“ To je pro předávání evangelia nejdůležitější: nic nezamlčet. Pravdivé svědectví je základem víry. Když něco řeknete nepravdivě, záměrně něco zamlčíte nebo přibarvíte, tak se záchranná zvěst zadrhne, nebude sloužit víře a životu, ale pohrdání a zesměšnění. Při vyřizování Ježíšova poselství o Božím království nám nesmí jít o rychlý a evidovatelný prospěch v podobě rostoucích čísel členů církve, ale o uskutečněnou lásku k lidem, kterým lásku jako jejich bližní dlužíme, a dlužíme ji celému tomuto světu. Apoštol Pavel v Korintě nějakou dobu misijně působil. Založil částku církve, pozval lidi k víře a zasel evangelium. Po čase odešel zvěstovat ukřižovaného a vzkříšeného Krista jinam. Tak moc jej svrběla touha předávat Boží lásku všem lidem, že neposeděl na jednom místě déle, než našel nějaké spolupracovníky. Tenhle model církve nás možná do budoucna také potká. Nebude-li ČCE misijní, tak bude pevnou, zachovalou, snad i krásnou a výstavní, ale mrtvou fosilií reformačních zásad. Ne živým svědectvím o Boží lásce, o Kristovu vítězství nad smrtí a působení Ducha svatého na nás lidech.
Korintská církev žila v Pavlově nepřítomnosti dál. Časem se však mnoho věcí pozmění. Ne snad úmyslně, ale původní nasměrování už není tak intenzivní a jednomyslné. Je to tak dodnes. Někdo něco rozjede, ale nový farář už na to nenaváže. Třeba to neumí, neví jak, nebo to nejde z různých důvodů. Korinťané začnou brblat, stěžují si, počáteční nadšení je opustí, kdekdo si naříká a sbor se začne dělit, roztřepí se jako odřezaný konec lana. Debaty o tom, kdo byl lepší, kdo je horší, nikdy nekončí. Ani my se takovým hodnocením nedokážeme ubránit. Situace kazatelů a kazatelek ve vztahu ke sborům nebývá vždycky ideální. A není to jen nějaká postmoderní vrtocha současných zaměstnanců církve. Už sám apoštol to měl v některých sborech docela dost složité. A to byly sbory, které sám založil. Co teprve naše dnešní situace, v níž nikdo z kazatelů není zakladatelem společenství, kterému slouží. O co možná ještě složitější postavení. Proti Pavlovi, proti jeho apoštolské autoritě se postavila skupina korintských křesťanů. Proto tomu rozbitému, nejednotnému společenství milovaných bratří a sester v Korintě apoštol napíše: „V našem srdci nemáte nedostatek místa, ale vy sami se nám uzavíráte. Na oplátku – mluvím k vám jako k svým dětem – udělejte i vy místo ve svém srdci!“
K nápravě porušených či nabouraných vztahů mezi lidmi nelze nabídnout nic jiného než otevření vlastního srdce. Není jiná možnost. Můžete hledat nápravu pomocí církevních řádů, s pomocí seniorátních výborů narovnat běh sborového života, spolupracovat s pastýřskými radami atd. Ale bez otevřených lidských srdcí je to stejně marné, nic se nepohne.
Je to naprosto stejně zaseknuté, jako když se rozchází dva lidé z manželství, nebo z partnerského vztahu. Když nemá jeden pro druhého ve svém srdci dost místa, nedokáže unést nějaké momentální selhání partnera, nesnese jeho smutný, často trapný, avšak v podstatě nezákeřný pád a překlopí se všechno ještě k většímu vlastnímu průšvihu, k záměrné pomstě. Jeden udělá něco zlého, no a já udělám ještě odpornější věc, než kterou to všechno někdy někde nenápadně začalo. Něco jako roztočená spirála, jedno zlo plodí ještě větší a koncem je srdce uzoučké, úzkostlivě se chránící, bojácně scvrklé.
Obrana před tím není jednoduchá. Proto není žádným vychloubáním a pyšným sebe-zviditelněním, když apoštol do Korintu napíše všem, které miluje, že: …naše srdce se vám otevřelo…“ Pavel se nechlubí svou mimořádnou schopností mít rád každého bez rozdílu, on zve k otevřenému srdci Kristovu. To je totiž předpoklad a opravdový důvod pro otevřenost našich srdcí. Ježíš, o jehož otevřenosti svědčí vyprávění novozákonních evangelií, On je zdrojem lásky k milování nemilovatelných a nemilovaných, k přijetí nenáviděných a lásky neschopných.
Často čteme něžná a laskavá slova v dopisech apoštola Pavla na adresu klopýtajících a klesajících učedníků Ježíše Krista. Navzdory všem karambolům je apoštol miluje. To musí dělat každý farář a farářka, jinak je k ničemu. Milé sestry a bratři, já bych tady dnes svoje kázání s radostí skončil. Ale dopis Korintským mi to nedovoluje.
Ono se totiž musí ještě dopovědět, že srdce otevřené do nekonečna bez hranic je na jednu stranu ohroženo, je jako sebezničující černá díra. Když nebude mít láska i jisté mantinely, určité hranice a pravidla a zásady, pak se na druhou stranu rozplizne do falešného kamarádíčkování a podbízivého nezávazného lidumilství. To je falešné. Láska je také náročná a odpovědná.
To, co v poslední části přečteného úryvku apoštolova dopisu vypadá pro mnohé z dnešního pohledu jako moralizmus, je vlastně ochrana uskutečňované lásky a životaschopné víry. To, co apoštol napsal, dozajista nebyl moralizmus, morálka Korinťanů nebyla sice výstavní a příkladná, ale asi by se dnes mezi námi stydělo jen málo z nich. Pavel není mravokárce, a nikdo z nás si nemá hrát na učitele mravů, ovšem víra se vyznačuje a musí vyznačovat kromě veliké lásky také pravdivostí v pohledu na temné stránky lidského života. Láska bez pravdy je opičí, pravda bez lásky je zase krutá diktatura. Vybalancování lásky a pravdy záleží na těžišti víry, které je někde mimo nás. (Jako když chodec po laně nese dlouhou tyč, jeho těžiště je kdesi pod ním, a tak pevně stojí na laně. Trochu kouzlo fyziky. Ale naše těžiště není pod námi, je jistě mimo nás, ale zcela jistě nad námi v nebesích.) Pavel koriguje bezbřeze škodlivou otevřenost srdce pěti zajímavými otázkami, dvěma výzvami a dvěma ujištěními, jež cituje ze Starého Zákona. Je toho vlastně docela dost, určitě na další bohoslužby by to vyšlo, jenže dnes by nám něco chybělo, kdybychom se alespoň v rychlosti na ty Pavlovy závěry nepodíval:
Tedy pět otázek: Jaký má podíl (metoché) spravedlnost na nezákonnosti a jak se účastní nepravost na spravedlivém? Nijak!
Může se světlo a tma obejmout v jedno důvěrné společenství (koinónia)? Ne!
Kristus a démon zla, Beliál, či přímo satan zpívají si snad jednohlasně píseň ze Svítáku, nebo nějakou slavnou symfonii, souhlasně spolu souzvučí (symfónésis)? Nemožné!
Už jsem viděl muže a ženu, kteří se mají rádi, obědvat jednu společnou porci. Protože je láska vede k nejhlubšímu sdílení všeho dohromady a naprosto jim to tak vyhovuje a stačí. Ale nevěrnost, nevěra, nedůvěra působí, že ta jedna porce nestačí. Nevěra sežere všechno. Nevěřící srdce s věřícím, důvěřující s nedůvěřujícím spolu jeden díl nepojí. Nejde to. A když musí, nechutná ani jednomu a riskují, že se pozvrací. Proto jaký díl (meris) nevěrnému s věrným? Žádná porce.
Pátá otázka: Jaké spolčení chrámu Božího s modlami? (synkatatchesis) Souhlas, shoda živého Boha a neživých ukydaných model se od samého začátku izraelské víry jeví jako vylití vody do rozpáleného oleje. Nejde to a nikdy to nepřinese nic dobrého.
Protože platí tato ujištění: Vy jste chrám Boha živého a Bůh pověděl vám: Přebývati budu v nich, a procházeti se, a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. A já přijmu vás. Budu vám za Otce a vy mi budete za syny a dcery.
A o tato úžasná zaslíbení opře apoštol dvě výzvy, kterými skončí tohle kázání. Netahejte za jeden provaz s lidmi, kteří jsou horší než zvířata a nestůjte nečinně uprostřed toho, o čem víte, že je to špatné. Oddělte se a vyrazte jiným a pokud možno lepším směrem. Proč? Protože srdce Kristovo je pro vás rozšířeno a ústa jeho plná milosti a dobré zprávy otevřená jsou pro vás. Nic vám nezamlčuje. Amen.