První čtení z Písma: 2. Timoteovi 2,8-13 bibleserver
Pamatuj, že Ježíš Kristus z Davidova semene byl vzkříšen z mrtvých – to je mé evangelium. Pro ně snáším útrapy, dokonce i okovy jako zločinec; ale Boží slovo není v okovech. Proto jsem ochoten všechno vydržet kvůli vyvoleným, aby i oni došli spásy a věčné slávy v Kristu Ježíši. Toto je jistá pravda: Jestli jsme s ním zemřeli, budeme s ním žít. Jestli vytrváme, budeme s ním kralovat. Jestli jej zapřeme, i on nás zapře. Jestli jsme nevěrní, on zůstává věrný – nemůže přece popřít sám sebe!
Kázání: Jan 1,9-18 bibleserver
Tento byl to pravé Světlo osvěcující každého člověka přicházejícího na svět: Byl na světě a svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Ale těm, kteří ho přijali, dal právo být Božími dětmi – všem těm, kdo věří v jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. To Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „Toto je ten, o němž jsem řekl: Ten, který přichází za mnou, je přede mnou, neboť byl dříve než já.“ Z jeho plnosti jsme všichni přijali, a sice milost za milost. Zákon byl vydán skrze Mojžíše, milost a pravda však přišla skrze Mesiáše Ježíše. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v Otcově náručí, ten jej vylíčil.
Nevěřím si natolik, abych vůbec doufal, že si někdo budete pamatovat mé kázání před dvěma měsíci na první verše Janova evangelia. Nicméně jsem se rozhodl pokračovat a pokud bude Duch Svatý ke mně milosrdný, chtěl bych i nadále pokračovat právě v tomto evangeliu.
Minule jsem mluvil o začátku, tedy o stvoření, ke kterému se Jan vztahuje. A taky jsme nakousli Jana Křtitele, toho “divného asketického týpka”. Toho kdo “pouze ohlašoval příchod Světla. A dnes přímo čteme básnické vyjádření Světla.
“Tento byl to pravé Světlo osvěcující každého člověka přicházejícího na svět:” Světlo, které svítí ve tmě a tma jej nepohltila. Jan zde trochu spoileruje. Hned na začátku svého převyprávění příběhu. Je to však úžasné přirovnání. Jsou lidé co mají panickou hrůzu ze tmy, často děti se nejvíc bojí tmy a chtějí spát s rozsvícenou lampičkou, alespoň slabě. Mnozí z nás se bojí jít temnou uličkou, kde není světlo nebo jej je tam velmi málo. Ať už se bojíme, protože jsme slyšeli, co vše se komu už stalo a představíme si co by se mohlo stát nám. Nebo jsme již zažili něco špatného. Sám mám taky takovou zkušenost, kdy mne v Praze přepadli, zbili a oloupili a nakonec mi ani nepomohlo, že jsem se vyhnul uličkám a že jsem šel světlem. Co ale v těžkých chvílích a v temných koutech nám pomáhá, je upnout se na světlo na konci uličky, tolik užívané světlo na konci tunelu, myšlenka toho, že přeci jen přijde doba, kdy se problém podaří nějak vyřešit a zase bude líp. A takto je myšleno i Světlo o kterém jsme četli. Díky víře víme, že všechny trápení pominou a že přijde světlo a my spočineme v Boží náruči.
A Jan pokračuje:
“Byl na světě a svět povstal skrze něj, ale svět jej nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní jej nepřijali.” Není třeba zastírat, že je zde řeč o Ježíši. A když říká, že svět povstal skrze něj, jasně se odkazuje na Ježíšovo božství. Bůh přišel na svět jako člověk a svět jej nepoznal. Přišel mezi své, mezi svůj lid, do Izraele, jako Žid, a oni jej nepřijali. Možná čekali, že přijde jinak. Že přijde honosný král. Místo toho nějaký potulný kazatel, co prý dělá zázraky, ale nedodržuje zákony a mate lidem hlavy. V hlavě mi zní text písničky od Joan Osborne “ What if God was one of us?”, “Co když Bůh byl jedním z nás? Prostě jen flákač jako jeden z nás, jen cizinec v autobuse.” A ptám se otřepanou otázkou, dokázali by jsme jej dnes poznat? Byli by jsme jiní? Přesvědčili by nás zázraky a moudrá kázání? Nebo by nás odradily? Jak se stavíme ke svědectvím kde se někdo uzdravil? Nebo jak z někoho byli vyhnáni démoni? Já se přiznám, že jsem k tomu většinou velmi skeptický. Ale utěšuji se tím, že by na mne určitě zapůsobila božská aura, kterou jistě musel vyzařovat. Ale co když ne? Co kdybychom jej také nepoznali a nepřijali? Věříme, že tím, že jsme jej přijali do našich srdcí, že v nás působí Duch Svatý. Pokud je to opravdu tak, určitě jej poznáme. “Ale těm, kteří ho přijali, dal právo být Božími dětmi - všem těm, kdo věří v jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani vůle těla, ani vůle muže, ale z Boha.” Nebyl však odmítnut všemi. Byli tací, kteří mu uvěřili a jali se jej následovat. Ti se stávají Božími dětmi. V tom je Nový zákon, v tom je Smlouva nová. Už ne s potomky Abrahama, Božím národem skrze Mojžíše, ale s každým kdo v Něj uvěří. Stáváme se zrozenými, ale ne tělesně, ale duchovně. Skrze Ježíše a Ducha Svatého jsme spojeni s Bohem. Neztrácíme tím tíži pozemského života a utrpení, ale nalézáme posvěcení v něm. Nalézáme také nový život ve víře, která nás proměňuje, která v nás probouzí to dobré a vytěsňuje to to špatné. To vše skrze víru v Něj.
“To Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme Jeho slávu, slávu jakou má od Otce jednorozený syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „Toto je ten, o němž jsem řekl: Ten, který přichází za mnou, je přede mnou, neboť byl dříve než já.“” Jan Křtitel oznamoval jeho příchod, naznačoval jeho božský původ, označoval jej jako toho, kdo jej převyšuje. Byl to vlastně první člověk, který v něj věřil, který jej rozpoznal a hned o něm vydává svědectví. Nenechává si to pro sebe. Říká, “To je ten, na kterého všichni čekáme.” Hned chápe, že mu nesahá ani po paty. Člověk, který byl na sebe tak přísný. Žil asketickým životem, kázal obrácení, křtil v potoce a byl si jist, že stejně přesto všechno oproti němu nic neznamená. Kéž bychom měli v sobě také tolik pokory. Asi není třeba žít v klášteře a asketicky, ale uvědomění si, že Ježíš nás absolutně převyšuje je dobré pro posílení pokory. Uvědomění si, že nejsem středem vesmíru, že jsou věci důležité a méně důležité. Že né vše musí být pořád podle mého a že se vše beze mne nerozpadne. Že je dobré mít úctu k druhým, ale i sami k sobě. I to může znamenat sklonit se před Bohem. Jan nám může být proto inspirací. A ne jen Jan, v bibli další kdo byl plný pokory byl také apoštol Pavel ve svých dopisech.
“Z jeho plnosti jsme všichni přijali, a sice milost za milost. Zákon byl vydán skrze Mojžíše, milost a pravda však přišla skrze Mesiáše Ježíše.” “Z jeho plnosti” vysvětluje Jan Zlatoústý jako zdroj. To znamená, že nedává z něčeho, ale sám ze sebe. A milost za milost uvádí spíše jako milost za milostí, jak překládají třeba také v Českém studijním překladu, či Ekumenickém. Tedy něco jako “Z něho samotného jsme přijali mnoho a mnoho milosti.” Jan evangelista zde navazuje na Jana Křtitele a potvrzuje, že od něj přichází milost. Je jí však nekonečno. Dovolím si použít přirovnání Jana Zlatoústého, že když máte oceán a vezmete z něj kapku, tak ač nepatrně, stále z něj uberete, kdežto pokud máte oheň a od něj zapálíte spousty dalších ohňů, z toho původního nic neubude. Bůh má pro nás nekonečné množství milosti. A zatímco Jan Křtitel porovnával Ježíše se sebou, Jan evangelista jde dál a porovnává jej s Mojžíšem. Zákon byl vydán, ale milost a pravda přišly. Zatímco Zákon vyžaduje aby požehnání byla zasloužena, milost přichází zdarma. Jak však víme, ono to tak úplně zdarma není. Je třeba přijmout Krista a ne že by to u nás znamenalo nějakou velkou oběť, ale stále jsou země, kde to tak je. Kde se veřejně nesmíte přiznávat k našemu Pánu, protože vám hrozí nebezpečí, či dokonce snad smrt. Ale i pro nás je někdy těžké se k němu přiznávat, protože pak na nás druzí mohou nahlížet jako na ty podivíny. Zdarma je však myšleno, že milost nelze získat skutky. Zákon má udávat směr, ale samotné zákonictví, neboli doslovné dodržování nestačí. To je krásně znázorněné na příběhu Dobrého vojáka Švejka, který se také zaměřoval na jasně řečený rozkas bez myšlení. A to byl také zřejmě jeden z hlavních problémů farizeů a zákoníků.
“Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v Otcově náručí, ten jej vylíčil.” Nikdo Boha nespatřil lidskýma očima, ale Ježíš o něm pověděl. Tady se nabízí Ježíšova slova “„Filipe,“ odvětil Ježíš, „tak dlouho jsem s vámi a nepoznal jsi mě? Kdo viděl mě, viděl Otce. Jak můžeš říkat: ‚Ukaž nám Otce‘?” (Jan 14,9) Opět jasné vyobrazení Ježíše jako Boha v lidském těle. Boha, který se stal jedním z nás aby nám dal nekonečně milosti aby obnovil špatné spojení s námi a už se neomezuje pouze na vyvolený lid. Protože však Ježíš není mezi námi fyzicky, je třeba Boha spatřovat i jinak. Já jej nalézám především ve společenství, v člověku trpícím, v modlitbách a Písmu. Věřím, že ale bude jistě i více způsobů. Určitě bude ale mylná představa, že je možné jej hledat jen v chrámech a posvátných místech. To jistě ne. Začátek tohoto evangelia je, dalo by se říct, evangelium v kostce. Je úvodem, který to důležité vyzradí hned na začátku. Užívá k tomu poetického jazyka a možná je cílem zaujmout nebo snad uvést do příběhu, vyložit karty na stůl. Co by však pro nás mohlo být inspirací, umět taky vyložit svými slovy evangelium. Utříbit si jej tak, abychom jej dokázali říci z hlavy svými slovy, protože nikdy nevíme, zda jej někdo nebude chtít od nás říct. Máme k tomu spoustu inspirace, nemusí to být nutně jen podáno básnickým jazykem. Mělo by to být spíše co nejvíce srozumitelné. Jako pomůcku lze použít jistě i vyznání víry. Meze se však nekladou. Třeba vám i takové cvičení dokáže utříbit vaše myšlenky.
A tak prosím Pane, posiluj nás v naší víře, dávej se nám poznat aby naše pýcha a nabubřelost ztrácela vládu nad námi. S tvojí pomocí to jistě dokážeme.
Amen