První čtení z Písma: Lukáš 18,2-8 bibleserver
„V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal. V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: ‚Zastaň se mne proti mému odpůrci.‘ Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit, a nakonec mě umoří.‘“ A Pán řekl: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“
Kázání: Žalm 17,1-5 bibleserver
'' Modlitba; Davidova. Hospodine, slyš při spravedlivou, věnuj pozornost mému bědování, dopřej sluchu mé modlitbě z bezelstných rtů.
Ty sám vynes nade mnou rozsudek; tvoje oči vidí, kde je právo.
Zkoumal jsi mé srdce, dozíral jsi v noci, tříbil jsi mě, nic ti neuniklo, ani úmysl, jenž nepřešel mi přes rty.
Pokud jde o lidské činy, slovu tvých rtů věren vyvaroval jsem se stezek rozvratníka.
Drž mé kroky ve svých stopách, aby moje nohy neuklouzly. ''
Milé sestry a bratři, když se volá o pomoc, záchranu, když člověk prosí o spravedlnost, jdou slova z lidské mysli a úst o překot. Moc přesné formulace v tom být nemusí a snad ani nemohou. Dovolávat se práva a spravedlnosti to je strašná bitva, hluboký duchovní i duševní zápas. Buď slova chrlíme bez dlouhého rozvažování, nebo je naprosté ticho. Na promyšlení soudních sporů je potřeba čas. A ten leckdy není. Což je nám známo z Ježíšova soudního procesu před pilátem. V jednu chvíli Ježíš mlčí, vzdává se sebeobhajoby. Jako by vše předal soudu jinému. Protože u lidské spravedlnosti není pro něj šance. (Jan 19,9)
Žalmista volá: „Od tváři tvé vyjdiž soud můj…“ (Ty sám vynes nade mnou rozsudek.) To je obrácení se jiným směrem, k úplně jiné správě všech věcí, k jinému soudu a jiné spravedlnosti.
I když žalmista zmiňuje vlastní nevinu a zdá se, že je ochoten vsadit na ni všechno, a rovnou řekne Bohu: nakloň uši k modlitbě mé, kteráž jest beze vší rtů ošemetnosti, tzn. vyslovena bezelstnými rty (Jeruzalémská bible má: na mých rtech není klamu), není to chlouba. Žalmista se nevytahuje ani před Bohem ani před lidmi ani před sebou samým. Když tento modlitebník, vyznavač Hospodinův, řekne: ty sám vynes nade mnou rozsudek, tak nám to dnes skutečně může znít jako vychloubání vlastní bezúhonností, pyšné dožadování se na Bohu svého práva, jako nepatřičná, nemístná sebejistota. A třeba si hned vzpomeneme na Ježíšovo podobenství o farizeu a celníkovy, v němž s chirurgickou přesností odkryje sebestřednou náboženskou pýchu farizeovu, který se Bohu jako páv předvádí svými spravedlivými skutky. V tom podobenství jde skutečně o kritiku. Ale teď taková kritika není namístě. Zde jde o něco úplně jiného. Pozice žalmistova je poněkud odlišná od situace naší. My totiž na rozdíl od žalmisty o soud Boží nebo i lidský zpravidla nežádáme, nedožadujeme se soudní pře. Soudů se většinou obáváme, nebo se jim pokoušíme jakkoli vyhnout a uniknout, natož soudu Božímu. Proto tady musí jít o radikálně jiný postoj k soudu.
Soud je pro žalmistu příležitostí k záchraně, nadějí. Boží soud na rozdíl od každého jiného vnímá jako dobrou událost, jako dosažení spravedlnosti a důvod k radosti. Starozákonní člověk po Božím soudu touží, protože pravdivého a spravedlivého soudu lidského se jaksi dočkat nemůže.
Možná právě v tomto bodě máme podobnou zkušenost s právními řády, soudním zřízením a pozemskou spravedlností, jedním slovem justicí. Těžko se i dnes něčeho dovolat. A právě z takové situace volá k Bohu žalmista, modlitebník, který zápasí o své právo. Není-li dovolání u lidí, obrací se k Bohu. Za touto vlastně velice odvážnou prosbou je zkušenost mnoha bezvýznamných, pohrdaných lidí všude na světě. Téměř všude a vždycky měl malý člověk veliké potíže, chtěl-li, aby se jeho pří zabýval soud. (C. S. Lewis, Úvahy nad žalmy.) Vždycky bylo a nejspíš i bude potřeba uplácet soudy, kupovat si drahé advokáty, dělat úlitby zkorumpovanému systému, aby se člověk dovolal práva.
Proto se žalmista neobává soudu Božího, důvěřuje mu, touží po něm. Protože Boha není třeba podplácet – a hlavně to vůbec nejde. „Ty sám vynes nade mnou rozsudek, tvoje oči vidí, kde je právo.“ Přátelé, nemyslím si, že to, kde je právo, oči našich justičních zaměstnanců nevidí. Oni nejsou ani (blbí) hloupí ani slepí. Oni se tak jen tváří a (blbce) hlupáky a slepce chtějí dělat z nás…
Kdo však čte pozorně žalmy a vůbec celou Bibli, tomu postupně víc a víc začíná docházet, že když si nechává Hospodinem zkoumat srdce, nechá nad sebou dozírat Boha v noci (i ve dne) a tříbit život, tak Bohu skutečně nic, absolutně nic neunikne. Nic. Ani zamlčená slova, skrývané myšlenky a názory, ale ani žádné trápení a snášené příkoří. Ten pochopí, že spravedlnost a právo, pravda a čest nebo opravdové přátelství jsou tak podstatné rozměry života, že bez nich je nemožné šťastné bytí a fungující společnost.
Ve 4. verši to žalmista uchopí takovou souhrnnou formulací: Pokud jde o lidské činy… (Z strany pak skutků lidských…) Je to tak, můžeme mít skvěle napsané zákoníky, promakaný právní systém a fungující složky jak ochrany práva, tak represivní složky vymáhající potrestání viníků. Ale na čem nejvíc záleží a bude záležet a vždycky to zviditelní, jak na tom jako společnost jsme, to je lidské jednání, to jsou mezilidské vztahy (na nejzákladnější úrovni v rodině, v manželství, v práci, v církvi, zemi, národě…)
Slavné a velké kultury měly dost složitě vypracované právní systémy. Chammurapiho zákoník (babylonský právní kodex 1800 nebo 1686 př. n. l.) proslul svou krutostí (například neuvěřitelný trest smrti za polní pich). Zákon Médů a Peršanů (Daniel 6, 1-29) zase svou nezrušitelností a radikálním prosazením. Antické právní systémy a zákony Římanů se chtěly přiblížit ideálu spravedlnosti, ale zůstalo po nich jen zvětralé dědictví. Všechny ústavy, doktríny a haldy paragrafů jen vzdáleně odrážejí či naznačují zákon lásky, který Bůh oznámil lidem deseti slovy (Dekalog - Desatero) o tom, co nemusíš dělat, když se vydáš jeho cestou podle jeho směrovek, a co můžeš žít jako nezotročený, svobodný v moci jeho lásky. Protože láska je to nejvyšší a nejdokonalejší uskutečnění všech druhořadých a podřízených zákonů a ustanovení. Láska je dokonce to, co stoupá nad spravedlnost, přesněji řečeno nad lidskou spravedlnost. Neboť Hospodinova láska je přesně ten soud, po kterém touží žalmista.
A protože si je žalmista vědom té nadřazenosti Boží lásky nad lidskou spravedlností (i kdyby člověk byl kdovíjak bezúhonný), protože žalmista ví, že svou poctivostí a bezelstností nikdy nedostojí nároku Boží svatosti, tak zvolá: „Zdržuj kroky mé na cestách svých, aby se neuchylovaly nohy mé. (KB)“ „Drž mé kroky ve svých stopách, aby moje nohy neuklouzly. (ČEP)“
To je nejvyšší vrchol všeho, co můžeme před Bohem povědět. Doznat, že beze stop, které před námi někdo vyšlape, se neobejdeme. Toto je takový pěkný horolezecký a vysokohorský obraz; když jdete v hlubokém propadavém sněhu, nebo v těžkém terénu, že expedice nebo skupina alpinistů šlape postupně do stop těch, kdo jdou před nimi. A rozdělují si tak síly. Naše síly šetří stopy, které před námi vyšlapal Ježíš (1.Petrův 2,21).
Hospodin vyšlapal z Egypta cestu pouští lidu, který chtěl za svůj. A od té doby šlépěje jeho cestu nám ukazují. Drž mé kroky ve svých stopách. Aby se neuchylovaly nohy mé. Uchylování – klouzání nohou, tak to je na horách, ledovcích, kamenech opravdu cosi hrozně nepříjemného, nebezpečného. Je potřeba tomu předcházet. A není to záležitost dobré obuvi, skutečně nošené na nohou, nebo symbolicky, ve které šlapeme cestami svých životů. Například vychozené papuče církevních a sborových funkcí, profesionálních a společenských rolí, vyšlapané polobotky farářského řemesla s talárem a slušným oblekem. Nejde o prošlápnuté pevné boty politických lídrů a byznysmenů. Tady jde o to nejlepší obutí. Totiž o modlitbu, kterou žalm 17. začíná, kterou celý žalm v nejhlubším slova smyslu je. Vyslyš, Hospodine… Když budeme volat a on nás vyslyší, pak žádná bota obutá do pohotové služby evangelia pokoje neuklouzne. A kdyby přece jen ano. Což se v životě stát může. Tak to není prohra, katastrofa, konec. Neboť ono jde ještě o něco víc, než o naše správné a přesné kráčení ve vyšlapaných stopách, ale o to, že nám kráčí někdo naproti, o jeho advent jde a o jeho slávu. Soli Deo gloria.
______________________________________________________________________________________________
Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho, který byl, který je a který přichází. Od Pána pánů a Krále králů Ježíše Krista, jeho Otce Boha a Ducha svatého.
Introid: Žalm 35, 22-24 KB bibleserver
„Vidíš ty to, Hospodine, neodmlčujž se, Pane, nevzdaluž se ode mne. Probudiž se a prociť k soudu mému, Bože můj a Pane můj, k obhájení pře mé. Suď mne podlé spravedlnosti své, Hospodine Bože můj, ať se neradují nade mnou.“
Modlitba:
Zkoumáš nás a znáš nás, Hospodine, víš o nás, ať sedíme nebo vstáváme, zdálky je ti jasné, co chceme dělat.(Ž 139) A přece se k nám skláníš a přicházíš za námi. Tvůj advent, Pane, slavíme.
I my lidé ledacos zkoumáme, Bože, víme docela mnoho o molekulách, atomech i menších částicích tvého stvoření, ale sami sobě ani tobě nerozumíme. Věnujeme tolik úsilí k poznávání vesmíru, ale dát si sami svou existenci dohromady nedovedeme a tak mnoho jsme zapomněli na tebe. Duchovním věcem, opravdu duchovním, se věnujeme jen okrajově, zato všelijakým náboženským zbytečnostem dáváme pozornost přímo přehnanou. A pozornost k nuzným a potřebným nám uniká. Uniká nám láska ke tvým lidem.
Buď nám, Bože, tak milostiv, že navrátíš naše smysly, myšlení, srdce, celý život k tobě samému. V tobě je naše pravé zacílení a skutečná radost. V Ježíši Kristu jsi přišel za námi a v něm jsme našli cestu k tobě. Daruj nám svého Ducha, ať po této krásné a spasitelné cestě můžeme chodit každý den i v tomto novém čase adventu.
Přímluvná modlitba:
Tvoje moc a sláva, Hospodine, je svrchovaná a dokonalá. My nejsme dokonalí. A ty nás ujišťuješ, že ani být nemusíme. Protože víc než naše dokonalost je poslušnost víry a pokora před tvou tváří. Pane, vládneš všude a nade vším. Zhoj bolesti všech lidí, aby na cestu následování Krista mohli nastoupit a našli tak svůj vlastní dobrý směr života.
Bezmocným a bezbranným jsi nakloněn už od stvoření věků. Prosíme, tam kde chybí naše láska, buď silou proti bezohlednosti a sobectví. Tam kde chybí naše odvaha, buď, Bože, nad veškerou nadvládou sil zla. Buď Pánem i nad našimi slabostmi a strachy.
Otče náš, …
Poslání: 1. list Petrův 4,7-10 bibleserver
Konec všech věcí je blízko. Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám. Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů. Buďte jedni k druhým pohostinní a nestěžujte si na to! Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti.
Požehnání:
Požehnání milosrdného Boha Otce i Syna i Ducha svatého buď s vámi.
Písně: EZ 273 ; EZ 376 ; EZ 158 ; EZ 259