První čtení z Písma: Izajáš 41,1-10 bibleserver
Zmlkněte přede mnou, ostrovy! Ať národy zkusí nabrat sil! Jen ať se přiblíží a promluví – pojďme společně k soudu přistoupit. Kdo na východě vzbudil vítěze a povolal ho ke službě? Kdo podmanil mu národy a dal mu vládnout nad králi? V prach je svým mečem obrací, svým lukem je jak stébla rozhání. Žene je, sám ale kráčí v bezpečí stezkou, na kterou dříve nevkročil. Kdo to způsobil a učinil? Kdo od počátku volá lidská pokolení? Já Hospodin, ten první, já budu tentýž i na konci! Ostrovy to vidí a bojí se, končiny země třesou se. Shromáždili se společně, podporují se navzájem, jeden druhému říká: „Seber se!“ Řemeslník zlatníkovi dodává odvahy, kovotepec říká kováři: „Je to dobře spojené!“ a zpevní modlu hřeby, ať se nepohne. Ty však, Izraeli, jsi můj služebník, tebe, Jákobe, jsem si vyvolil – jsi símě Abrahama, mého přítele! Od končin země jsem tě vychvátil, povolal jsem tě z krajů nejzazších se slovy: „Jsi můj služebník, neodmítl jsem tě, ale vyvolil.“ Neboj se – já jsem s tebou, nestrachuj se – já jsem tvůj Bůh. Posilním tě a podpořím, podepřu tě svou spravedlivou pravicí.
Kázání: 2. Tesalonickým 3,3 bibleserver
Ale Pán je věrný; on vás posílí a ochrání od zlého.
Už potřetí se obracíme pro základ kázání do nástěnného kalendáře od sestry Nely Prokešové, který nám visí ve sborové kuchyňce v Moravské Třebové. Lednové „heslo“ zní: „Ale Pán je věrný; on vás posílí a ochrání od zlého.“ Když začnete větu spojkou „ale“, tak tím zcela přirozeně naznačíte, že na cosi navazujete, tedy přesněji řečeno, že s něčím polemizujete, že tomu do jisté míry odporujete. Jen tak z ničeho nic na začátku věty slůvko „ale“ být nemůže. Nemůže tam být úplně bezdůvodně. Představte si, že by třeba Evangelium podle Jana začínalo: „Ale na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh…“ Nebo kdyby kniha Genesis a celá Bible začínala: „Ale na počátku stvořil Bůh nebe a zemi…“ To by přece jasně ukazovalo, že všechno, co následuje za prvním „ale“, je reakcí či dokonce odmítavou reakcí na něco, co bylo řečeno už dříve.
I ten náš dnešní biblický verš z 2. listu Tesalonickým začíná podle většiny českých překladů (ČEP, KB, Jeruzalémská Bible, Ondřej Petrů, František Žilka) spojkou ALE. V řečtině tam však žádná taková spojka není. A proto i v tom nástěnném kalendáři se správně žádné „ale“ nevyskytuje. Tak proč tedy tolik českých překladů začíná spojkou (souřadicí odporovací)? Protože v řečtině je (postpositivní) slovní částice „de“. Znamená „však“ (avšak?) a vyjadřuje někdy velice jemný, nepatrný, přesto citelný názorový a myšlenkový rozdíl. I české „ale“ není totéž co české „však“. Možná vám to bude připadat jako přehnané a zbytečné hraní si se slovíčky. Ale maličké rozdíly mohou často hodně znamenat, zvláště v jazyce. A také se tím vysvětluje, proč osamocený verš otištěný v našem kalendáři nemůže z logiky jazyka obsahovat ani „ale“ ani „však“. Protože by to bylo nesrozumitelné. Přesto i tady platí, že apoštol nějak navazuje na to, co bylo řečeno před tím. A to si my musíme doplnit, přečíst a povědět. Jinak by nám ten výrok z 3. verše nedával smysl už vůbec žádný.
Když se ovšem podíváme na předchozí větu, tak narazíme hned na další zádrhel. Jednak je to překladatelský (vykladačský) oříšek, a pak se nám tou větičkou ještě víc rozšíří kontext, který musíme brát v úvahu, pokud chceme porozumět výpovědi, že Pán je věrný. Ta předcházející věta zní či může znít takto: „Neboť ne všichni věří.“ (ČEP) „Neboť ne všech jest víra.“ (KB) A do třetice: „Neboť víra není dána všem.“ (Jeruz. Bible)
V celku tedy takto: Ne všichni věří, ale Pán je věrný. Rozdělovat lidi na věřící a nevěřící to je něco, s čím se vždycky vnitřně přu. Nemůžu to nějak přijmout, hádá se to ve mně. Přiznávám, taky mi to občas uklouzne. I když si na to chci dávat veliký pozor, někdy toto nemotorné a nesmyslné rozdělení lidí na věřící a nevěřící použiju. Ale pak se za to hned stydím. To přece není tak jednoduché posoudit, kdo je věřící a kdo ne. Na to my lidi nemáme patent. Víra je tajemství, skrytý poklad, není to náš myšlenkový či psychologický výkon. Není to schopnost lidského ducha a výtvor našeho umu. A proto nemůžeme ani říct, že někdo víru má a někdo nemá, jako kdybychom snad víru mohli vlastnit. Víra není majetek. Není to věc. Nelze si ji podle potřeby pořídit. Je to spíš naopak: víra má někdy mně a někdy mně nemá, podobně jako pravda. Pravdu nemám já, ale pravda má mně (když jí to dovolím, když se jí podřídím). Proto mi připadá velmi sympatický ten poněkud neuhlazený kralický překlad: „Neboť ne všech jest víra.“ Cítíte v tom ten posun? A Jeruzalémská Bible to přeloží a zároveň i vyloží naprosto jednoznačně: „Neboť víra není dána všem.“ Tady je již úplně jasné, že víra je dar. Někomu darována je a někomu není. Ale to nerozhodujeme a proto ani nesoudíme my.
Jistě že je potřebné víru hledat, stát o tento úžasný dar, přemýšlet o tom, čemu opravdu věřím a na co spoléhám? Je důležité ptát se, v co je dobré doufat? Ale musím při tom vědět, že to vše nemám ve své moci, nejsem toho pánem. Vždy budu v roli příjemce, v roli obdarovaného. Pánem je tu někdo docela jiný.
A tohle platí bez ohledu na to, jestli jsem nebo nejsem obdarován darem víry. „Ale Pán je věrný“, to platí, ať tomu věříš, nebo ne. Samozřejmě nějaký význam a prospěch to pro nás může mít jen tehdy, když tomu skutečně důvěřujeme, když tomu osobně věříme. Ale platí to i bez nás. Pán je věrný. Aby to mohlo platit i pro nás, to záleží na tom, jestli víme, kdo je ten Pán, o kterém apoštol mluví?
My bychom to měli vědět. Musíme to vědět, kdo je náš Pán. Protože můžeme mít různé pány. A mezi těmi různými pány jsou podstatné rozdíly. Jarek Nohavica v jedné písni zpívá: „Pánové nahoře, já píšu vám dnes psaní a nevím vlastně ani, budete-li ho číst…“ Na pány si hraje kdekdo a kdeco. Někomu nad životem panují peníze, jinému požitky a někomu zase luxus, pohodlí, majetek, někdo se upíná k něčí slavné osobnosti, lidské autoritě, celebritě atd. Zkrátka vždycky máš nějakého pána, vždycky někomu nebo něčemu sloužíš… Je důležité rozhodnout se, komu budeš sloužit. Na tom, kdo je tvůj a můj Pán nesmírně záleží. Záleží na tom naše přítomnost i naše budoucnost.
Řecky se pán řekne kyrios. To dobře víte, oslovujeme tak Ježíše Krista. Tento Kyrios však není despotický zotročovatel a majetník, otrokář a znásilňovatel, „ale věrný Pán“, který ochraňuje před zlem, před smrtí, před záhubou.
No jistě, tohle by vám mohl nakecat každý a o komkoliv. Mnoho totalit a diktatur se na světě zabydlelo a na dlouho zde zdomácnělo, protože někdo tvrdil, že je tím pravým nejlepším pánem světa, zakladatelem dokonalé říše sociální spravedlnosti a společenské rovnoprávnosti. Ale nikdo z těchto pánů to neudělal jako Pán, Kyrios Ježíš. On to své panování uskutečnil úplně jinak: bezpodmínečnou láskou, službou všelijak ztraceným, solidaritou s odkopnutými, odpouštěním hříchům, sebeobětí a smrtí na kříži. A také vítězstvím nad smrtí.
Milí přátelé, zabýváme se jednou kratičkou větou z jednoho krátkého novozákonního spisu, ovšem jádro celého apoštolova listu tvoří rozsáhlá druhá kapitola a v ní apoštolův výklad o konci času, o konci věků, o příchodu věku jiného. Apoštol - poněkud složitěji než jinde- popisuje, co je před námi a jak je to neprůhledné, strašně komplikované a tajemné. Při pohledu do tak zahalené a zamotané budoucnosti se člověka zmocňuje nejistota. Snadno se necháme vylekat, zmást, oklamat a vyvést z rovnováhy. Různé věci nám nahání a budou nahánět strach. Všelijaké turbulence života, nestabilita doby, vlnobití času, tsunami, vichřice, tornáda. Zubatá s kosou na sebe bere různé kostýmy, aby nás poděsila a vytrhla z Boží věrnosti. Proto doprostřed toho všeho musí zaznít nad slunce jasné, pravdivé, věrohodné a srozumitelné svědectví. Apoštol to udělá a řekne, že navzdory tomu všemu, co vás leká a čemu nerozumíte, platí: „Pán však je věrný.“
A po této nejsilnější větě víry následují v řečtině dvě fantastická futura, tedy dvě slovesa v budoucím tvaru. „…on vás posílí a ochrání od zlého.“ My jsme zvyklí používat budoucí čas v češtině tak trochu ledabyle, nedomýšlíme to a skoro jako bychom budoucnost nebrali tak doslova a vážně. Třeba když řekneme: To bude dobré. Ať se ti to povede. To zvládneš. Buď zdráva. Ať se ti daří. Měj se dobře. Nebo: Uvidíme se, napíšeme si, zavoláme si, budeš v pohodě. Neříkáme to závazně, je to často jen fráze. Používáme to spíš jako formu rozloučení a zdvořilý způsob ukončení rozhovoru. A zavřeme za tím dveře. Jenomže tady v listu Tesalonickým se dveře otevírají. Tady jde o mnohem víc. To není jen kamarádský pozdrav a čundrácké zalomení palce a ahoj. To je zvěst. To je Kristův vstup do tvého života a ty můžeš začít s ním na nové cestě a možná i jinak, než bys čekal. Protože ten věrný Pán vás posílí. Může se to říct i jinak. On vás upevní, podepře, učiní vás festovními v krizích, zkouškách a všemožných agoniích žití. Jak Pán utvrzuje, jak nás dělá pevnými, jak nás konfirmuje? Objasnil a prorocky dosvědčil nám to Izajáš: „Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti.“ (Iz 41, 10) O tohle se můžete opřít: o věrný slib Boží blízkosti, přítomnosti a o jeho pravici spravedlnosti. Tento slib je mocná opora a nic, nikdo a nikdy vám ji nesebere. Ani smrt na to nemá.
„A ochrání vás od zlého.“ To se také může povědět jinak. On vás bude střežit, hlídat, zachovávat, aby vás nic zlého nesrazilo. Když se to ale řekne v budoucím čase, tak se můžeme ptát, jestli to platí i teď v přítomnosti? A když to tak teď neprožíváme a vlastně bychom to potřebovali, tak proč se to neděje? A kdy se to konečně bude dít? Ve víře je to velmi zvláštní. Tak nějak neuvěřitelně se hranice mezi různými časy rozplývají a minulost s přítomností a s budoucností se prolínají. Takže to, co je přislíbeno do budoucna, proniká už nyní sem k nám. A co se v Kristu odehrálo kdysi, nezměněně platí i dnes.
Jak nás Pán střeží od zlého? Znamená to snad, že když věříme v Ježíše Krista, tak se nám vůbec nic nemůže stát? Jako kdyby víra byla jakési zaklínadlo proti zlu, pomyslný škapulíř proti uhranutí a magické kouzlo na obranu před zlými duchy. Věříme, že nás nenapadne virus, nedostaneme rakovinu, nevybouráme se v autě, nebudeme kolabovat a nepotkáme nikdy žádného násilníka a nedostaneme pěstí, nebo ještě něčím horším, že nemůžeme mít nějaké postižení, že se nenarodí handicapované dítě? Kdo víru postavil na tom, že je nějak kvůli zbožnosti zvýhodněn a bude se mu dařit lépe než ostatním, „kterých víra není“, tomu se může stát, a stane se mu, že se mu víra brzy rozpadne.
Když patřím ve víře Kristu Ježíši, tak to neznamená, že nemůžu ztratit někoho z blízkých, že mi nemůže zkrachovat milostný vztah či manželství. Už vůbec to neznamená, že bude spolehlivě prosperovat moje podnikání, ztuční konto a splní se všechny sny. Protože příběh Ježíšův, příběh našeho Pána vypadal poněkud jinak, nemyslíte?
Tak proč tedy věřit? Tato otázka se vnucuje! Proč? Protože Bůh je láska navzdory všemu nesnesitelnému. Protože: věrný je Pán, je věrný nám, i když naše víra není naše, i když nám není dána, i když jí máme málo, nebo nemáme vůbec žádnou. „On zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.“
______________________________________________________________________________________________
Introid: Izajáš 25,1 bibleserver
Modlitba: Milosrdný a věrný Hospodine, Bože lidu Izraelského i Bože náš, s bázní, vděčností a údivem vyslovujeme tvé jméno. A při tom nám možná není uvnitř moc dobře. Možná že nás toho hodně tíží – na srdci, na svědomí, na duši. Pořád musíme myslet na to, co se nám včera anebo jindy nepovedlo, co jsme pokazili, zavinili. Cítíme v sobě zklamání z nás samotných i z druhých, zůstává v nás naštvanost, frustrace, stres a obavy z toho, co bude dnes, zítra, pozítří. Nějak je toho na nás moc. Pořád jen někam spěcháme, něco nestíháme. Prosíme, skloň se k nám, přidej nám k silám i moudrost, ať rozeznáme, co má smysl stihnout a dohnat a co můžeme beze strachu vynechat. Pomoz nám, ať překonáme sami sebe. Ať dokážeme odpustit, usmát se, nebýt sobečtí. A také prosíme, aby se dnes stalo něco hezkého v našich rodinách a domovech i mezi námi tady. Buď s námi, poraď. Zastav nás, kdybychom šli hloupým směrem. Přijď ve slovu a Duchu svatém. Amen.
Přímluvná modlitba: Bože, tvoji věrnost vyhlížíme a obracíme se k ní, když se modlíme za všechny lidi, kteří prochází zklamáním z lidské nevěrnosti. Prosíme za každého, koho jsme zklamali a třeba o tom vůbec nevíme. Pane, smiluj se nad námi a dej, ať rozpoznáme včas, čím bychom mohli ublížit, abychom se tomu vyhnuli.
Bože, tvoje věrnost je nejspolehlivějším základem života. Do tvé lásky vkládáme všechny, kdo se v tomto světě ztrácí kvůli pocitu nesmyslnosti žití a beznaději, kvůli neúspěchu a nechuti překonávat překážky, kvůli vlastním selháním a nenapravitelným chybám, kvůli závislostem a touze po rychlém štěstí, kvůli neodpuštění a trvalému pocitu křivdy. Pane, smiluj se nad nimi a ukazuj cestu z propastí ven.
Bože v Kristu Ježíši, posiluj, utvrzuj a čiň silným každého, kdo mele z posledního a nestačí na prudkost a příšerný tlak ekonomických trendů, požadavků společnosti a neobstojí v konkurenci s bohatými a úspěšnými. Modlíme se za nezaměstnané, vyděděné a vyřazené ze společnosti, za bezdomovce a za lidi s nejrůznějšími postiženími. Pane, smiluj se a proměň naše srdce, abychom jim byli opravdovými bližními, ať v nich rozpoznáme tebe, Kriste. Za tyto lidi a s nimi a za všechno stvoření a spolu s ním voláme:
Otče náš, který jsi na … Amen
Poslání: 1. Tesalonickým 5,13b-24 bibleserver
Požehnání:
Pokoj Boží, který převyšuje každé naše lidské pomyšlení, ať hájí a chrání vaši mysl i vaše srdce v našem Pánu Ježíši Kristu. Amen.
Písně: EZ 119 (III. 9-12) ; EZ 192 ; D 635 ; D 623