První čtení z Písma: Izajáš 40,1-11 bibleserver
Potěšujte, potěšujte lid můj, praví váš Bůh. Mluvte láskyplně k Jeruzalému a ohlašujte mu, že už skončila jeho poroba, že jeho vina je splacena, že ho svou rukou ztrestal Hospodin dvojnásob za všechen jeho hřích. Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinovu, vyrovnejte v pustině stezku Bohu našemu! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a výšina ať poklesnou; co je hrbolaté, ať je vyrovnáno, pahorkatina ať je planinou. Neboť se zjeví sláva Hospodinova a všichni lidé naráz uvidí, že ústa Hospodinova mluvila.“ Hlas říká: „Volej!“ A já se ptám: „Co volat mám?“ Každý člověk je jako tráva, všechen jeho půvab jako polní květ. Usychá tráva, kvítí uvadá, jak na něj zavane Hospodinův dech. Lidé jsou zajisté ta tráva. Usychá tráva, kvítí uvadá, slovo našeho Boha však věky přetrvá. Na vysokou horu vystup si, kdo neseš dobré zprávy Sionu; hlasitě volej ze všech sil, kdo neseš dobré zprávy Jeruzalému! Hlasitě volej, nic se nestrachuj, řekni judským městům: „Hle, váš Bůh!“ Hle, Panovník Hospodin v moci přichází a jeho paže bude vládnout s ním. Hle, jeho odplata jde s ním, jeho odměna ho předchází. Jako pastýř bude své stádo pást, shromáždí do náručí beránky, bude je nosit na rukách, zvolna povede březí ovečky.
Kázání: Jan 1,19-23 bibleserver
Toto je Janovo svědectví, když židovští představení poslali z Jeruzaléma kněze a levity s otázkou: „Kdo jsi?“ Neodmítl jim přímou odpověď. „Já nejsem Mesiáš,“ prohlásil. „Kdo tedy jsi?“ zeptali se ho. „Eliáš?“ Řekl: „Nejsem.“ „Jsi ten Prorok?“ Odpověděl: „Ne.“ Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kteří nás poslali. Co o sobě říkáš?“ Odpověděl jim slovy proroka Izaiáše: „Jsem ‚hlas volajícího na poušti: Vyrovnejte Pánovu cestu!‘“
Počátky Jana Křtitele v Janově evangeliu a velká otázka, “Co je vlastně ten Jan zač?”. A my se můžeme ptát podobně, stejně jako farizeové. Kdo byl vlastně ten Jan zač? O co mu šlo? Co o něm vlastně víme?
Nebudu nic zastírat, Jan Křtitel je má oblíbená postava. Je tajemnej, v písmu se o něm mnoho nedozvídáme. Kromě křtění o něm víme, že žil zřejmě asketickým životem, tedy sebezapíráním. Měl také, jako Ježíš, své učedníky, byl vězněn a byl popraven téměř pokoutně. Kněžím a levitům jde ale v tomto o něco jiného. Ptají se kým je? Je snad Mesiášem? On odpovídá, že není. Je snad Eliášem? On odpovídá opět záporně. Je snad další prorok? A on opět dává zamítavou odpověď. Už jsou nedočkaví a jako by se ptali, “Tak kdo tedy ksakru jsi?”. A tehdy se jim dostane odpovědi. Ale proč se takto ptají? Prý proto aby ti kteří je poslali, tedy židovští představitelé, věděli s kým mají tu čest. To jistě uznáte, že je dobré poznat s kým máte tu čest. Alespoň trochu moudrý člověk ví, že není dobré dát jen na první zdání, že to může snadno klamat. No a když už si někoho někam žaškatulkujeme, víme, jak se k němu takzvaně stavět. Pokud zjistíme, že ten druhý je “eSPéďák”, hned víme že je takový a makový a že od něj určitě můžeme čekat to či ono, nebo když je někdo Pirát, tak hned víme, že to co říká, vlastně určitě myslí tak či onak. Dosadit si můžete samozřejmě ledaskoho. A tehdy to určitě nebylo jiné. Zajímalo je s kým maj tu čest.
Co možná věděli bylo, že mluvil prorocky, lidi jej poslouchali, kritizoval židovské vedoucí, hlásal nutnost obrácení a mluvil o příchodu někoho mnohem většího, než on sám. A možná, když se jej takto vyptávali, měli již hotovej názor a jen ho chtěli na něčem nachytat. On však odpovídá citátem z písma. To kněží a levité určitě dobře znali. Jasně se odkazuje na proroky a sebe označuje jako naplnění proroctví. “Jsem hlas volající na poušti: Vyrovnejte Pánovu cestu!” A to mě přijde důležité. Mluvit s lidmi jejich jazykem. V tom se často ztrácíme. Buď s lidmi o naší víře nemluvíme nebo mluvíme naším církevním jazykem, kterému ale oni nerozumí. Mnohdy máme problém se domluvit i mezi sebou. Jeden bratr z jiných církevních kruhů se mne jednou ptal, zda jsem svatej. A já mu celkem jasně odpověděl, že ne. Nikdo přeci není svatý, dokonalej byl jen jeden člověk a ten byl shodou okolností i Bohem. On vyzval jinou, mladou holku a ptá se jí: “Jsi svatá?” a ona odpovídá: “Jistě, jsem.” Chvíli jsem na ně hleděl jak puk. Nicméně jsme zjistili, že význam slova svatý máme každý jiný. Dle mne svatost znamená bezchybnost, něco jako Matka Tereza, ač u té víme, že také nebyla bez chyby. Pro ně to mělo význam, něco jako obrácený, člověk kterej je v Kristu zachráněn. A tady se ukazuje problém v komunikaci mezi námi věřícími. A teď si představte, jak velká musí být propast mezi námi a nevěřícími. Jako jeden z velkých nešvarů považuji argumentaci písmem nevěřícímu, člověku který nemá písmo jako autoritu, jako etalon pravdy. Jedna moje kamarádka to nazvala trefně, mlácení biblí po hlavě. No jen uznejte sami, jak efektivní může být argumentovat takovému člověku písmem v otázce, já nevím, třeba věrnosti ve vztahu. Jakou má pro člověka váhu argument, že ale v písmu je přece psáno … (dosaďte si sami). Je to jako když jsem kdysi četl jednu knihu od Hare Krišna, kde přesně takovým způsobem argumentovali o vzniku života s odkazem na Védy. Mne, jako nevěřícího v Krišnu to nepřesvědčilo, ale dočista odradilo. Tím ale nechci říct, že vše musíme mít vyargumentováno vědecky a logicky. Je určitě v pohodě říct, “Já se k tomu stavím takto, protože v písmu je to psáno takto.” Ale nenutím na základě toho textu druhého, že to musí přiznat za své.
Jan se zde odkazuje na “dávné” proroctví o příchodu Spasitele a jeho předzvěst. Proroctví, které vynesl Izajáš o příchodu Boha mezi lid. “Na vysokou horu vystup si, kdo neseš dobré zprávy Sionu; hlasitě volej ze všech sil, kdo neseš dobré zprávy Jeruzalému! Hlasitě volej, nic se nestrachuj, řekni judským městům: „Hle, váš Bůh!“ Hle, Panovník Hospodin v moci přichází a jeho paže bude vládnout s ním. Hle, jeho odplata jde s ním, jeho odměna ho předchází. Jako pastýř bude své stádo pást, shromáždí do náručí beránky, bude je nosit na rukách, zvolna povede březí ovečky.” (Iz 40,9-11) My v tomto textu již samozřejmě spatřujeme předzvěst Ježíše Krista, ale zkuste si představit, že byste o Ježíši ještě nic nevěděli. Asi by vás nenapadlo, že může Bůh se stát smrtelným člověkem, člověkem se vším tím utrpením. Hladovějícím, žíznícím, bojícím se, trápícím se, plačícím. I pro nás je to někdy těžké si to představit. Ježíš je vykreslován jako superhrdina. Na obrazech krásné čistě miminko kterého drží nějaký noblesní svatý se svatozáří a okolo hromadu andělíčků. Taky jej známe jako vlasatého udatného muže se svatozáří a kolem spoustu andělů. Ale ono to zřejmě tak nebylo. Je tedy pravděpodobné, že Janovi jeho posluchači z řad vedoucích izraelského lidu prostě nerozuměli. Nechápali o co mu jde. Někdo si možná myslel, že předchází honosného Boha, který se ukáže jako zvláštní mlhavá síla, která pokoří jejich utlačovatele, v té době v podobě Říma.
A tady vyvstává další pohled na Janovu rozmluvu. Jan nikterak nemachruje. Nikterak nezneužívá svých schopností upoutat lidskou pozornost. Neříká o sobě, hej já jsem tady slavnostný a honosný předvoj, kterej se nechá pohostit na váš účet a sdělí vám, že musíte připravit uvítací výbor. Ne. On se pouze odkáže na dávné proroctví. Chce urovnávat stezku, neboli chce připravit lid na příchod Boha. On zasévá to co potom Ježíšovi učedníci sklízí. To se může zdát jako nevděčná práce. Jako když vysázíte les, ale vy z něj ekonomicky nic mít nebudete, protože to trvá řadu let, než takové stromy vyrostou. A těží z toho až vaše děti nebo možná vnoučata. A my víme, že on z toho zřejmě nic dobrého neměl.
A tak vyvstávají otázky na nás. Dokážeme naslouchat Božímu slovu jako Jan? Urovnáváme stezku Bohu, který má přijít? Jsme dostatečně pokorní a necítíme se být nadřazeni a důležitější, než ostatní (ač by jsme na to možná mnohdy měli právo)? Dokážeme mluvit s druhými tak, aby nám rozuměli? Dokážeme svědčit o Boží lásce ve slovech i v životech?
To je mnoho otázek. A tak prosme společně Boha o moudrost, pokoru, zbožnost a lásku k Němu i k druhým. Protože těchto vlastností není nikdy dost a stále se máme v čem zlepšovat.
Ano Pane, vyznáváme, že nejsme dokonalí, jsme slabí i když se snažíme sebevíc. Ty vidíš do našich myslí a do našich srdcí. Prosíme tě, posiluj nás v tom všem. Prosíme tě Pane! Prosíme!.
Amen.