První čtení z Písma: Jan 20,19-23 bibleserver
Večer téhož dne, onoho prvního dne v týdnu, se učedníci kvůli strachu z židovských představených sešli za zavřenými dveřmi. Vtom přišel Ježíš, postavil se doprostřed a řekl jim: „Pokoj vám.“ Po těch slovech jim ukázal své ruce i bok. Učedníci byli šťastní, že vidí Pána. „Pokoj vám,“ opakoval Ježíš. „Jako mě poslal Otec, i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny; komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy.“
Kázání: Jan 20,24-29 bibleserver
Když tehdy mezi ně Ježíš přišel, jeden z Dvanácti, Tomáš zvaný Dvojče, tam nebyl. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ „Dokud neuvidím stopu hřebů v jeho rukou,“ odpověděl jim, „dokud prstem nesáhnu tam, kde byly hřeby, dokud nevložím ruku do jeho boku, nikdy neuvěřím.“ O týden později byli jeho učedníci znovu uvnitř a Tomáš s nimi. Dveře byly zavřené, ale Ježíš přišel a postavil se doprostřed se slovy: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož sem prst. Podívej se na mé ruce. Natáhni ruku a vlož mi ji do boku. Přestaň být nevěřící a začni věřit.“ „Můj Pán a můj Bůh!“ zvolal Tomáš. „Uvěřil jsi, protože jsi mě viděl,“ řekl mu Ježíš. „Blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili.“
Blaze těm kteří neviděli a uvěřili. Uvěřili jste aniž jste viděli? Aniž jste zažili působení Krále? Těžko si mohu představit, že to jde. Je to zřejmě dobou a dnešní kulturou. Připadám si neustále jako neveřící Tomáš. Chci pořád a dokola zažívat působení Ducha Svatého. Chci pořád cítit Boží blízkost. Prosím o to neustále a když mám pocit, že se Bohu vzdaluju, tak pochybuju, pochybuju o pravdivosti naší víry. Vím, že nejsem sám. Je nás víc. A proto si dovolím znovu zopakovat tu větu: Blaze těm kteří neviděli a uvěřili. Z evangelií víme, že Ježíšovi učedníci měli problém poznat svého vzkříšeného Pána. Do Emaus s ním šli, on je vyučoval, ale poznali jej až když lámal chleba. Zřejmě měl v tom osobytý styl. Dělal to nějak speciálně. To už si můžeme pouze domýšlet. Zde však neměl asi probodlé ruce, nohy a bok. To by je bývalo muselo trknout dřív.
V našem příběhu však má stále rány. Bolavé rány. Existují spekulace, zda stále cítil bolest či ne. Jsem přesvědčen, že ji stále cítil. A Tomášův dotek rány bolest určitě zesílil. Každé naše pochybování Vkříšeného Boha bolí. Každé dožadování nového ujištění mu působí bolest, kterou ale pro nás podstupuje. Copak neučil, že dobrý pastýř půjde hledat ztracenou ovci? Že nás nenechá bloudit? Nikdy neslíbil, že nebudeme procházet bouřkami, že nebudeme cítit bolest, strach a zármutek. Ale slíbil, že bude s námi. Nemohu nevspomenout to slavné podobenství o stopách v písku.
Jedné noci měl jeden člověk sen. Zdálo se mu, že se prochází po pláži s Pánem Ježíšem. Na nebi se v záblescích promítaly scény z jeho života. Při každé scéně si všiml dvou otisků stop v písku-jedny patřily jemu a druhé Pánu Ježíši. Když před ním zableskla poslení scéna, ohlédl se po stopách a všiml si, že častokrát zůstaly na cestě otisky jen jedněch nohou. Taky si všiml, že tomu tak bylo v nejhorších a nejsmutnějších dobách jeho života. To ho trápilo a tak se Pána ptal:"Bože, tys mi slíbil, že jakmile se rozhodnu tě následovat, půjdeš celou cestu se mnou, ale všiml jsem si, že v těch nejtěžších dobách mého života zůstaly v písku jen jedny stopy. Nechápu, proč jsi mě opustil, zrovna když jsem tě potřeboval nejvíc." Pán odvětil:"Mé drahé dítě, miluji tě a nikdy bych tě neopustil. Ve chvílích tvého soužení a utrpení, tam kde vidíš jen jedny stopy, tam jsem tě nesl v náručí."
To znamená, že i když máme pocit, že jsme sami, cítíme se Bohem opuštění a kolísáme ve víře, tak on stále s námi je.
Ono tu Víru v Boha chápeme jako znalost, že Bůh je a co je o něm a jeho činech psáno v bibli. Věříme, že to tak bylo a podobný význam má i víra učedníků v dnešním úryvku. Pro nás má mít ale spíše význam spolehnutí se. Jako když se spoléhám na to, že ráno auto nastartuje, že budu mít večer stále svůj byt a v něm postel kam můžu ulehnout. Mnohem bližší je snad už jen vyjádření přítele, na kterého se můžu spolehnout, když je se mi nedaří. A ono mnohdy třeba ani nejde nějak pomoci, vytáhnut z bryndy, ale stačí, že se mám komu svěřit, že je někdo kdo mne vyslechne. Komu se mohu svěřit. K čemu mi je vědět o tom, že je Bůh, když s ním nemám vztah? K tomu abych se ho bál? Jako mocného diktátora, kterého jsem nikdy naživo neviděl, ale mám od něj nakázáno se nějak chovat, nějak žít a pokud to nedodržím, tak mne nemine krutý trest? Takto Boha nemůžeme vnímat. Rozhodně ne po Jeho oběti. Dovedete si představit Putina či Kimčonuna jak se obětují za jejich lid? Já tedy ne. Já vidím pouze paranoidní šílence, kteří se bojí v první řadě o sebe a obyčejná zaběhlá ovce je nezajímá.
Ale ten vztah s Bohem musíme nějak budovat. Ano, na začátku je dobré uvěřit, že Bůh je skutečný, že Ježíš zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých. Ale tím to nemůže skončit. Je třeba se posilovat ve víře, měnit svůj život a hlavně, a to prosím dávejte pozor, znovu opakuji, budovat vztah. Tak jako nebude fungovat manželství nebo kamarádství, pokud nebudeme pečovat o náš vztah, tak podobně je to i s Bohem. V běžném životě se těžko buduje vztah pokud je jeden z partnerů, kdo se o to nesnaží, kterému je to jedno. Jak se říká, jedna ruka netleská. Ale tohle není náš případ. Pán Ježíš má zájem s námi pracovat na tom vztahu. On má stále tu ruku nataženou a je ochotný nechat nás sáhnout do jeho ran jen aby jsme věřili, aby jsme se neztráceli. A když se ztratíme a pak se zase vrátíme, on nás přivítá. Nikdy není pozdě. Jako v tom podobenství o marnotratném synu. Tak stejně i nás takto přijme zpět, ponese nás v náruči. To je náš vzah s Bohem. Moc o tom neumíme mluvit. Je to pro nás moc osobní. Ale je třeba si to připomenout. Je třeba aby to zaznělo. Je běžné pochybovat a možná to je i potřeba ke zdravé víře.
Ono slepě věřit není jistě správná cesta. Dnes je to vidět díky všelijakým druhům medií, které nás obklopují o to více. Každou informaci je třeba brát s rezervou. A to, že to tvrdí můj kamarád přece nemusí znamenat, že to tak opravdu bylo. Ne, neříkám, že je vše lež. Ale musíme se mít opravdu na pozoru jaké informace přijímáme nekriticky za pravdivé. Musíme si přiznat, že jsme snadno manipulovatelní. Ono ověřovat si informace je časově, psychicky a mnohdy i fyzicky náročné. Komu nebo čemu tedy potom věřit? Určitě budu napozoru, pokud někdo slibuje snadné řešení problémů. Budu na pozoru pokud někdo hlásá neetická a nekřesťanská řešení. Co je křesťanského na tom uzavřít hranice před uprchlíky? Co je křesťanského na tom myslet v první řadě na to aby jsme my neschudli když pomůžeme druhým? Cíkev má být jako tělo Kristovo. Ne ověšené pozlátky, drahými šperky a nejdražšími značkovanými hadry. Má naopak být obnažené, mají být vidět ty rány, kterých se nevěřící mohou dotknout aby uvěřili. Církev se nemá uzavírat do sebe, ale musí jít naproti, musí snášet utrpení, jinak nic nezbyde, jen hořká pachuť. A je na nás, zda necháme každého nevěřícího Tomáše přijít a přesvědčit se o Boží lásce, o tom, že Bůh se stal jedním z nás, člověkem z masa a kostí trpícím hladem, žízní, bolestí. Takový byl.
Velikonoce v běžném občanském životě zkončily velikonočním pondělím. Pro nás však stále trvají. Ježíš se čtyřicet dní zjevoval svým učedníkům až do doby než vstoupil na nebesa. Vysílal své učedníky do světa. Tomáš cestoval dle tradice na východ, prý snad až do Číny a zemřít měl v Indii proboden kopím. Písmo nám o tom však nic neříká. To je pouze otázka tradice, apokryfů a historických bádání.
A tak tě Pane prosíme o posilování ve víře, o sílu pečovat o náš vztah jak s tebou, tak i s našimi blízkými. Jsme si vědomi své často nedzravé naivity a důvěřivosti, proto nám dávej také moudrost. My si nezasloužíme abys k nám přišel, ale řekni jen slovo a naše duše budou uzdraveny.
Amen.