První čtení z Písma: 1. list Petrův 3,18-22 bibleserver
Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení, kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noemových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí. To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme – na základě vzkříšení Ježíše Krista, jenž jest na pravici Boží, když vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti.
Kázání: Židům 10,22 bibleserver
... přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou.
„I poznají pronárody, že já jsem Hospodin…“ ( Ez36,23 ) Zaslechli jsme minule při bohoslužbách. Pamatujete? Bůh se nám chce dát poznat. Jistě, máme s tím potíže, veliké problémy. Hodně věcí, zkušeností a zážitků nám komplikuje možnost poznání Boží přítomnosti v našich životech. Není snadné uvidět a s jistotou potvrdit, že se něco v našich příbězích děje z Boží vůle. Možná to máte jako já? Nevím až moc často, co je vůle Boží, plácám se v nejistotách a pochybnostech. Nevím si rady s minulostí, trnu hrůzou nad tím, co jsem zpackal a nenávratně promarnil. O budoucnosti nevím vlastně vůbec nic. Ale hlas Autora mého a tvého života, hlas Stvořitele chci zaslechnout. Proto se spolu obracíme k Bohu, proto se modlíme, proto čteme svědectví lidí zapsané v Bibli.
Ten, kdo napsal dopis nazvaný „Židům“, nás ujišťuje stejně jako prorok Ezechiel, že Bůh nechce zůstat za neprůhlednou záclonou, na jevišti zakrytém zataženou oponou, kde člověk nemá co dělat, nesmí tam nakukovat a jen se děsí, co šíleného se tam odehrává. A teprve po smrti, když se jakási divná opona obřadní síně roztáhne a zase rychle zavře, v té temnotě, kterou byl celý život obklopen, člověk opuštěně zmizí. Ne! Žádná opona, žádná nadvláda neprůhledné temnoty. Pisatel listu Židům směle a radostně říká: „ přistupujme před Boha…“ Tohle je průzračné a svítivé ujištění, že k Bohu máme otevřený přístup, že se můžeš setkat s Bohem. Zažít to nejúžasnější, o čem ani snít nedokážeš.
Cesta k tomu je otevřená. Je nová a živá. A kudy vede, to nám pisatel listu Židům nezapomněl říct. Vede životem a smrtí Ježíše Krista. Je nová, protože to Ježíš udělal úplně jinak, než všichni, kdo o Bohu jen mluvili. Nabídl nám jiný a naprosto nový způsob života, nekonformní náboženství, alternativní existenci, neobvyklý a nečekaný vztah k Bohu. Udělal něco nového svou smrtí na kříži. Ale k „cestě nové“ patří i „cesta živá“! Novost Ježíšovy cesty by nebyla žádnou novinkou, kdyby končila jen smrtí na kříži. Jistě, bylo by to cosi neobyčejného, nesamozřejmého, ale vlastně by to patřilo do řádu naší lidské zkušenosti. Hodně dobra končí nezdarem, spousta hrdinství končí prohrou, mnohé naděje končí zklamáním. Ježíšův kříž by tomu mohl také nasvědčovat. Jenže zde se mluví o cestě „živé“! A to je zásadní přelom. Ta nová a kuriózní cesta lásky, cesta končící na popravišti popravištěm neskončila. Ježíš vstal z mrtvých, byl vzkříšen slavnou mocí svého Otce, Boha Izraelských praotců a Boha všech lidí. Je živý Pán nad smrtí. A to je ta naprosto mimořádná, speciální, specifická cesta, kterou můžeš přistoupit k Bohu.
Jistě můžete hledat i jinde, najdou se i jiné cesty. Lidé je hledají a mnoho lidí a národů se po nich snaží jít poctivě a důsledně. Ale tato cesta, kterou otevřel Ježíš obětováním svého těla a své krve na golgotském kříži, má tyto výsady: smíš přistoupit k Bohu s „opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou.“ Pokusme se nějak blíž prohlédnout a prozkoumat tyto čtyři možné životní přístupy před Boží tvář. Dnes se zvláště zaměříme na ten první: „s opravdovým srdcem.“
Milí přátelé, myslím, že by bylo nadbytečné zdlouhavě vysvětlovat, že když se v Bibli mluví o srdci, tak se tím nemyslí tělesný orgán v hrudi člověka, zvláštní a nepostradatelný sval, který žene potrubím krevního řečiště okysličenou tělní tekutinu, krev, která, když teče někam jinam než má, tak spolu s ní vytéká a mizí i život. Pěkně to vystihl farář Sváťa Karásek, když řekl, že srdce je obrazné označení vnitřní spony člověka, je to centrum osobnosti, nejvlastnější jádro naší bytosti. Dodávám jen: že tak jak životní a tělesné funkce potřebují nějaký centrální pohon, tak náš celkový život potřebuje jakýsi pomyslný reaktor, v němž se odehrává to nejpodstatnější prožívání a rozhodování. A tento vnitřní reaktor nazývá Bible srdcem. A toto srdce může a má přistupovat k Bohu opravdově.
Nechci se dohadovat o slovíčka nebo správnost překladu řeckých termínů. To se asi do kázání úplně nehodí. Rád bych jen upozornil na něco, o čem bychom mohli mít drobné pochybnosti. Ono se totiž řecké „alétchinés kardias“ může přeložit jako srdce „spolehlivé, pravé, skutečné, odpovídající pravdě, a hlavně pravdivé“! Mezi pravdivým a opravdovým může být sice jemný, ale důležitý rozdíl. Aby to bylo zřetelnější, tak to trochu vyostřím. Opravdově se dá třeba přisluhovat totalitnímu režimu jako takový opravdový, oddaný a upřímný estébáček nebo pomocníček VB. Opravdově můžete zastávat názor, že církevní tajemníci nebyli až tak zlí, jak to mnozí tvrdí, že mezi nimi vlastně byli i hodní lidé, i když je to tak obrovský protimluv, jako říkat, že kobra je přítulná a kyanid lahodný… Opravdově sloužili příslušníci SS svému fírerovi. Opravdově se můžeme každý o něco snažit, a přitom to naše úsilí bude totální omyl. Myslím, že se nám to stává všem a že tomu rozumíte, co chci říct.
Proto srdce pravdivé je něco úplně jiného; jednání a myšlení odpovídající pravdě. A to je obrovský zápas, ne jen úřednická poslušnost nebo snaha či dokonce horlivost. Pravdivost je hluboký zápas, v němž si člověk právě bytostně, až bolestivě uvědomuje tu strašnou možnost, že se mílí, že to, co dělá, jde špatným směrem. Řekněme, že je to otevřená demaskující sebereflexe bez pokusu cokoli si o sobě namlouvat, přikrášlit, omluvit, zamlčet, utajit, nepřiznat, vykreslit v lepších barvách.
Přistoupit k Bohu s pravdivým srdcem znamená, že nejde jen o to, jak to vypadá zvenčí. Jde o to, jestli se mé srdce vztahuje k Pravdě, která je nade mnou. Ne jen k nějakému mému domnění o tom, co pokládám za pravdu. Pravda je sám Bůh. Přistoupit k němu pravdivým srdcem znamená přistoupit k němu srdcem celistvě orientovaným na něj. Neponechat si nic jen pro sebe, ukryté s úmyslem, aby do toho Bůh neviděl a nemluvil mi do toho. Srdce pravdivé chce s toužící otevřeností odevzdat všechno zlé, tíživé, pokřivené a přijímá milost odpuštění.
Aby vám to všechno nepřipadalo jen jako pěkná ale od skutečnosti velmi vzdálená teorie, pokusím se to přiblížit na příkladu či spíš dvou příkladech, které vychází ze starozákonní biografie. Určitě by se těch příkladů dalo najít mnohem víc, ale tyto dva mě napadly ihned. Jistě znáte postavu praotce Jákoba a krále Davida. Jsou to veliké vzory víry. Jejich příběhy jsou popsány mnohem podrobněji než příběhy jiných postav. Jákob je dědicem abrahámovského zaslíbení a praotcem všech 12 pokolení Izraele. Davidova vláda je nejslavnější etapou doby královské. On se stal jakýmsi prototypem mesiáše a z jeho rodu pochází Ježíš. A přitom ani Jákob ani David nebyli žádní svatouškové. Naopak. Jak je tedy možné, že největším příkladem víry je podvodník Jákob, který s matčinou pomocí obelhal otce a svého bratra připravil o prvorozenství i otcovské požehnání, a David, který se jako král stal úkladným vrahem a cizoložníkem? To má snad Pán Bůh větší sympatie k úskočným sičákům a bezcharakterním darebákům, než ke slušným, mravně bezúhonným poctivým lidem, kteří nemysleli nikdy nic špatně?
Přátelé, nechci a nesmím mluvit za Pána Boha. Ale jedna věc je zřejmá. Bible nám za příklad víry nedává andělsky dokonalé a morálně virtuózní lidi, ale obyčejné a chybující lidi s pravdivým srdcem. Jákob a David nikdy před Bohem nezatajovali své selhání a činili pokání, byli pravdiví. Zdá se, že Bohu je milejší porouchaný chybující člověk, který vyznává své viny, než sebespokojený slušňák… Proto k němu můžeme přicházet takoví, jací jsme, ale s pravdivým srdcem.
______________________________________________________________________________________________
Pozdrav: ŽGalatským 1,3-5 bibleserver
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista, který sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil… podle vůle našeho Boha a Otce. Jemu buď sláva na věky věků.
Introid: Žalm 66,16. 18-20https://www.bibleserver.com/CEP/%C5%BDalm66%2C16-20 bibleserver]
Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, budu vám vyprávět, co mi Bůh prokázal… Kdybych se upnul srdcem k ničemnosti, byl by mě Panovník nevyslyšel. Bůh však slyšel, mé modlitbě věnoval pozornost. Požehnán buď Bůh, že mou modlitbu nezamítl a své milosrdenství mi neodepřel.
Modlitba:
Milující Bože, který jsi nás stvořil, děkujeme ti za dnešní setkání, za společnou chvíli a otevřený přístup k tobě a do společenství lidí. Každý nějak prožíváme bohoslužby, každý o nich různě přemýšlíme. Ty víš, jak na tom jsme. Co je nám blízké, co cizí, co nás těší a co štve. Které písně zpíváme rádi, a mluví k nám, které naopak nejdou ze srdce. Znáš všechno naše myšlení i modlitby, kdy slova jen přeříkáváme, ale myšlenky se nám rozbíhají a letí za něčím úplně jiným. Posloucháme biblická čtení a vyhovuje nám, když nám potvrzují naše názory. Volání k pokání a sebereflexi nasloucháme s nechutí, někdy s odporem. V ohláškách slyšíme, co všechno se ve sboru děje, ale někdy nás to neláká, raději bychom u toho nebyli a baví nás jiné aktivity. Přijímáme požehnání a poslání do našich dnů, ale ve všedním každodenním životě si na to ani nevzpomeneme. Naše srdce je zavřené, otevři ho, Pane. Mysl máme zatemnělou, ozařuj ji, svědomí otupené, probouzej ho. Naše svoboda je často zotročena, víra ustrašená, naděje hasnoucí, láska vystydlá. Prosíme, Bože, proměňuj nás svým Duchem.
Amen.
Přímluvná modlitba:
Bože, daruj nám trpělivost přijmout to, co změnit nemůžeme, odvahu změnit to, co změnit můžeme, moudrost abychom odlišili jedno od druhého.
Dej, Bože, všem lidem bdělé srdce, aby je od tebe nevzdalovala žádná nejistota a nečistá myšlenka. Ušlechtilé srdce, které by nedeformoval žádný nedobrý úmysl.
Přímé srdce, které se nedá svést z dobré cesty dvojznačnými záměry.
Silné srdce, které nezlomí žádná nesnáz či ústrky.
Svobodné srdce, které nezotročí žádná nadvláda, manipulace, démonie nebo temná moc. Srdce opravdové a očištěné od zlého svědomí.
Daruj, Bože, všem lidem obmytá těla tvou milostí, v nichž přebývá duch obnovený, který tě poznává. Horlivost, která po tobě touží a hledá tě. Moudrost, která se orientuje tvým slovem, cestu, která se ti líbí, vytrvalost, která na tebe s důvěrou čeká, víru, naději a lásku, která nás činí tvými služebníky a služebníky všech potřebných a bezmocných.
Otče náš, …
Poslání: 1. list Janův 3,18-24 bibleserver
Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem. V tomto poznáme, že jsme z pravdy, a tak před ním upokojíme své srdce, ať nás srdce obviňuje z čehokoliv; neboť Bůh je větší než naše srdce a zná všecko! Moji milí, jestliže nás srdce neobviňuje, máme svobodný přístup k Bohu; oč bychom ho žádali, dostáváme od něho, protože zachováváme jeho přikázání a činíme, co se mu líbí. A to je jeho přikázání: věřit jménu jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovat, jak nám přikázal. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.
Požehnání: Zjevení Janovo 1,4-6 bibleserver
AMilost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem, svého Otce – jemu sláva i moc navěky. Amen.
Písně: EZ 586 ; Sv 278 ; Sv 17 ; EZ 411