První čtení z Písma: Židům 11,1-10 bibleserver
Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného. Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary; protože věřil, ‚ještě mluví, ač zemřel‘. Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. ‚Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal.‘ Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení. Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. Noe věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené ve víře. Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.
Kázání: Židům 10,22b bibleserver
… přistupujme před Boha … v plné jistotě víry…
Milé sestry a bratři, navazujeme dnes potřetí na biblický text z listu Židům a na minulé kázání, ve kterém jsme obraceli svou pozornost na možnost člověka přistupovat k Bohu. Na to, jak se můžeme s Bohem setkávat. Byla řeč o srdci jako prostředku, kterým lidé mohou a mají přijít do Boží blízkosti a jaké to své srdce máme mít, aby cesta do svatyně - tedy před tvář Nejvyššího - byla co nejvíc bez překážek a závor. „Přistupujme před Boha s opravdovým srdcem.“ To předcházelo dnešnímu: „v plné jistotě víry.“ K hlubší představě, co je pravdivé srdce, jsme příkladem praotce Jákoba a krále Davida vstoupili do hlubin lidského nitra, které má v sobě mnoho protikladů, protipólů a někdy těžko vysvětlitelných rozporů.
Praotec Jákob i král David nebyli jen vzorní a dokonalí vyznavači Hospodinovi. Dělali chyby – a hrozné! Ale jejich srdce bylo pravdivé. Fakt jim o něco šlo, chtěli být s Bohem. Víra pro ně nebyla jen zvyk, cosi zvětralého, neživého, převzatého po předcích bez osobního zaujetí. Víra jim nebyla pouhou trapnou sváteční maškarádou, divadélkem před lidmi a před jakýmsi vymyšleným pánbíčkem. Bůh byl pro ně vším, byl tou nejzávažnější a nepřeslechnutelnou výzvou, cílem a úběžníkem, k němuž napřeli celý svůj život. K tomuto Bohu přistupovali pravdivým srdcem a inspirují tím i nás.
Druhý ze čtyř rozměrů tohoto přístupu před Boží tvář, který nám odhaluje list Židům, je: přistupovat „v plné jistotě víry“. Řecky se to řekne „en pléroforia pisteós“. Pléroforia je zajímavé substantivum už jenom tím, že je zřídkavé. Ještě se k němu dostaneme. Napřed se však musíme chviličku zaměřit na slovo víra. Co to vlastně je víra? Jak ji popsat? Jak ji výstižně a šikovně a přitom ne tak strašně složitě vyjádřit? Nejsem si jist, jestli to vůbec takhle jde. Bible, na to aby popsala víru, potřebuje celé příběhy dlouhých a nesmírně pestrých životů známých i méně známých postav. Začíná to Abrahamem, pokračuje jeho potomstvem lidu smlouvy a navazuje na to rozsáhlá tradice proroků, žalmistů, dějepisců. A navazují pak evangelisté, apoštolové a děti víry všech věků až do dnes.
Víru asi nedokážeme vtěsnat do stručné a lehce naučitelné definice, protože je spjata s životem a jen jako žitá událost, jako probíhající proces se víra uskutečňuje a projevuje. Jinak řečeno: je to děj, ne nauka. Víra je dar, ne vrozená dispozice. Je tajemství, ne samozřejmá vlastnost či vypěstovaný návyk. A z toho vycházejme, neboť víra je vycházení ze strnulých daností, z nadiktované osudovosti, ze zbabělé rezignace. Víra je abrahámovské vycházení z jistoty zabydlenosti do nejisté, avšak nádherné svobody otevřené budoucnosti.
A přece: i když víru nelze pojmově a věcně odvysvětlit, máme přímo v samotném listu Židům jedinečný pokus o shrnutí a sevření neuchopitelného tajemství víry do stručné formy, do jakési definice, formule, konstanty… Vím, že se tato slova nehodí, jsou neadekvátní, nevýstižná a přímo nehorázná. Když tak mi poraďte, jestli vás napadne nějaké vhodnější slovo. Ovšem jak chcete nazvat 1. verš 11. kapitoly dopisu, který teď spolu čteme, kde se říká: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ A v mnohem záhadnější, ale lepší překladové verzi Kralické Bible to zní: „Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných.“ Aha, co to je? I největší teologové a odborníci novozákonní si tím lámou hlavu. Prý to není snadné přeložit a vyložit. Což je – dle mého názoru – dobře. Protože víru nemá jít lehce a rychle vyložit. Jak chcete vysvětlit lásku, jak chcete pojmově uchopit naději, jak vzít do slov a představ neviditelno? To nejde a nemá to jít. Kdyby to bylo možné, ztratili bychom to nejkouzelnější z života.
A proto zůstaňme ve sféře nedefinovatelného. Víra je podstata věcí nadějných. To můžeme přelouskat například tak, že ke všemu, co považujeme za nejlepší, co nám otevírá budoucnost a očekáváme to s obrovským napětím touhy, chceme se toho co nejvíc dočkat, to je výsledkem důvěry, že se to tak může stát. Podstatou, nejvlastnějším obsahem věcí, na které se těšíme, je vlastně to očekávání, ona víra, že by to být mohlo.
Ale to ještě není všechno. V tom vyznání listu Židům, co je víra, je ještě slovo „neviditelné“. A to už je úplný šmodrchanec. Víra jest neviditelných věcí důvod. Přiznávám, že tomu nerozumím. Pochopím, že by neviditelné věci byly důvodem mé víry, ale naopak? Aby moje víra zdůvodňovala to, co je neviditelné? No, je to fakt divné. Ale asi to tak skutečně je, že mi moje víra zdůvodňuje to, co není vidět, opírám se o svou víru, abych vyhlížel věci budoucí a neuvěřitelné. Tedy, abych bral vážně to, co se brát vážně nemůže, protože to nejde dokázat, protože to není vidět.
Řekli byste si, že tohle je blbost, že je to demagogie, nebo manipulace vymývající mozek. Ano, tohle nebezpečí víry zvrtlé do pověry zde skutečně je. A právě proto zásadně záleží na tom, k čemu se vlastně víra upíná, k čemu se obrací a vztahuje. Jestli je to Bůh, nebo něco za boha se vydávajícího? A s tím se každý z nás musí popasovat pravdivým srdcem a v plné jistotě víry. To nám doporučuje epištola Židům.
Jenomže tady jsme zpět u toho svrchu zmíněného slovíčka „v plné jistotě“. Pléroforia. Dá se přeložit jako: plné přesvědčení, jistota, naplnění a zjednání přesvědčení, plné ujištění. A tohle mi nějak všechno připadá nejzapletenější. Víra jako nevidění neexistujícího opřená o podstatu naděje sama ze sebe a k tomu očekávání budoucna, které si sama zdůvodní. Pardon. A ještě k tomu přidat tak holý nesmysl jako „pléroforia pisteós“ plnou jistotu víry. Nezlobte se. To je moc! K neuvěřitelnému připojit plnou jistotu. Tak na to nemám. Mnohem srozumitelnější a bližší je mi evangelijní: Pane, věřím, spomoz mé nedověře.
Ale o to asi jde. Člověk nemusí věřit sám sobě, nemusí mít jakousi vnucenou stoprocentní jistotu spasení, ale může věřit mimo sebe, může spolehnout na víru, která se nezakládá sama v sobě, ale opírá se o Krista, o Ježíše, který obětoval sebe (prolil svou krev, obětoval své tělo, dal sebe k ukřižování), aby vírou abrahámovskou mohl člověk vyjít z pochybných jistot do svobody nejistoty, nevěda, kam jde, a přece v plné jistotě víry, že právě tudy to má smysl. Tudy se skutečně přichází k Bohu.
______________________________________________________________________________________________
Pozdrav:
Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého milost, milosrdenství a pokoj budiž vám rozmnoženy a láska Kristova buď s námi se všemi.
Introid: Žalm 51,2-4 bibleserver
Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očist mě od mého hříchu!
Modlitba:
Bože, jak nejistý je náš život v tomto pomíjitelném čase, ale ty do něj vkládáš tolik krásných a nesamozřejmých darů. A když se zachvějí základy našeho bytí, když se přes naše jistoty přežene zemětřesení, tornádo, vichr, tak hledáme odpověď na otázku, kde jsi? A myslíme si, že všechno svedeme na tebe. To je naše odpověď na mnohem závažnější otázku, kde jsme my?
Prosíme tě, Pane, odpovídej nám víc na to, na co se neptáme a ptát neumíme. A udělej z nás živou odpověď na otázky, které nám klade lidské utrpení. Obohať nás bohatstvím tvého slova a tvého Ducha, bohatstvím, které nám nikdo nemůže zabavit, zkonfiskovat, polepit exekuční páskou.
Bože, svrchovaný tvůrce nadějné budoucnosti, žijeme v nejistotách, proměň naši vratkost a nespolehlivost v užitečnou jistotu víry, která dovede sloužit potřebným bližním. Svou přítomností ozař toto shromáždění a všechny bohoslužby sester a bratří po celém světě.
Amen.
Přímluvná modlitba:
Prosíme, Bože, za Turecko a všechny muslimy, kteří teď ztrácejí víru, za křesťany, kteří v modlitbách hledají tvou pomoc, za lidi bez vyznání, aby nepropadli zoufalství. Prosíme za zemřelé a jejich pozůstalé rodiny. Prosíme, aby utrpení přeživších nezmasakrovalo a nedemoralizovalo jejich národ, jejich zemi. Pane, posil solidaritu všech lidí na světě. Seber moc bezohledným vládcům a obdaruj svou ochranou celé stvoření před lidskou chamtivostí a bezohledností.
Otče náš, …
Poslání: Židům 6,9-12 bibleserver
I když takto mluvíme, jsme o vás přesvědčeni, milovaní, že jste na dobré cestě ke spáse. Bůh není nespravedlivý, a proto nezapomene, jak jste se činem své lásky k němu přiznali, když jste sloužili a ještě sloužíte bratřím. Toužíme jen, aby na každém z vás bylo vidět neutuchající horlivost až do konce, kdy se naplní naše naděje; proto neochabujte, ale vezměte si za vzor ty, kdo pro víru a trpělivost mají podíl na zaslíbení.
Požehnání:
Ten pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh i Otec náš, kterýž zamiloval nás a dal potěšení věčné a naději dobrou z milosti, potěšujž srdcí vašich a utvrdiž vás v každém slovu i skutku dobrém.
Amen.
Písně: EZ 51 ; EZ 500 ; EZ 158 ; EZ 448