První čtení z Písma: Daniel 3 bibleserver nebo Židům 1,1-14 2,1 bibleserver1 bibleserver2
Kázání: Židům 10,23 bibleserver
(CEP) Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný.
(KB) A umyté tělo vodou čistou, držmež nepochybné vyznání naděje; (nebo věrnýť jest ten, kterýž zaslíbil.)
Přátelé v Kristu, existuje spousta věcí, které nás dokážou rozhodit, vykolejit, vytočit a vyvést z rovnováhy. Někdy jsou to vážné události v osobním životě, v zaměstnání, v rodině. S kým by nezacvičilo, když dostane z ničeho nic výpověď a přitom splácí velkou hypotéku. Koho by málem neranila mrtvice, když přijde nečekaně složenka na obrovský nedoplatek, když u dveří zazvoní exekutor. Komu se nepodlomí kolena, když se dozví špatnou diagnózu, když zavolá někdo z příbuzných, že toho a toho z rodiny odvezla rychlá…
Jindy to však můžou být úplné maličkosti, prkotiny, naprosté blbosti, ale jsou špatně načasované a hned jsme z toho vedle. Z konceptu nás vyhodí nevhodná poznámka partnera, partnerky. Na něco se ptáme a dítě nereaguje, jako bychom byli vzduch. Dlouhá fronta u pokladny – štrúdl třiceti lidí, spěcháte, a jede jenom jedna kasa. Zácpa v dopravě, zpožděný vlak a další přípoj až za dvě hodiny atd. atd.
Ať je to ten či onen případ, člověk vždycky potřebuje jakousi vnitřní sílu, oporu, aby to ustál. A i když se zakymácí nebo poklesne, tak se znovu narovná a jde dál. Ne třeba úplně v pohodě, ale jde to, nějak to prostě člověk dá. Nevím přesně, co tou vnitřní oporou a výztuhou je, on to má asi každý trochu jinak. Někomu pomáhá trénink vůle a sebekázně, někdo má smysl pro povinnost a morální zásady, někoho poponese dřívější těžká zkušenost, jiný si řekne: „Vždyť není tak zle…mohlo by být hůř.“ Nebo si připomene jinou životní pravdu a věky ověřenou moudrost: „naděje umírá poslední“ nebo nějakou jinou ještě pravdivější. Někdo si vzpomene na svůj velký životní vzor; dědečka, babičku, na vedoucího ze Skauta, staršího kamaráda, na nějakou výjimečnou- jemu vzácnou - osobnost. Rozhodně vždycky platí, že se něčeho musíme chytit a držet se toho, aby se ten momentální výkyv života ustálil. Potom už záleží na tom, jak se ta držená skutečnost osvědčí, jestli je opravdu tak spolehlivá, jak jsme si představovali, jak jsme doufali. Jistě ne vždycky všechno funguje a člověk znovu a znovu zkouší a hledá, o co by se mohl spolehlivě opírat, čeho by se skutečně mohl držet. Toto hledání je velmi často těžká, dlouhá a bolestivá cesta, ale je to cesta nevyhnutelná, nezbytná a nesmírně důležitá, potřebná.
Na této dobrodružné cestě má pro nás autor Listu Židům jednu mimořádnou nabídku: „Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný.“ Asi se shodneme, že něco držet, něčeho se držet musíme. Jak se chcete ale držet, když to nechytíte? Třeba chytit vlak. Když ho nechytneš, ujede. A jak doženeš, cos nestihl, nestihla, co uteklo? V životě se dá zmeškat mnohem víc než jen vlak. Je to naléhavé pozvání, naléhavá výzva. „Držmež vyznání naděje“ mají přesně Kraličtí. Vyznání naděje – to je zajímavé spojení. Co naznačuje?
Máte, milé sestry a bratři, někteří osobní auta. Jezdíte jimi sem do kostela na bohoslužby. A na vašich autech jsou tzv. homologovaná světla (asi i další homologované součástky). A to je přesně ono. Řecky se vyznání řekne homologia. Souvisí se slovesem homologein – souhlasit, přiznat se veřejně k něčemu, prohlásit, až i vyznat, vyznat víru (i chválit, velebit). U těch světel to znamená, že výrobce slibuje a garantuje, že světla budou správně svítit v souladu s nějakou normou a že to bude při jízdě veřejně bezpečné. Vyznání -ve smyslu vyznání víry nebo naděje- je také jakési ujištění a dosvědčení, že na to, čeho se držíme, se můžeme spolehnout. Že nás to nezradí a nevyšplouchne, když to bude potřeba. No a to, co je obsahem křesťanova vyznání, to rozhodně nepotřebujeme jen tehdy, když sedneme do auta, ale vlastně vždycky a pořád. Epištola Židům nám nabízí, že se můžeme v životě držet něčeho bezpečného.
A to „elpidos akliné“ (hé elpis) – naděje nepohnutelné, neúchylné. Celou Bibli stejně jako celý život víry drží pohromadě jakési zvláštní vnitřní napětí mezi tím, co bylo, co je, co má být a co jednou na konci všeho skutečně bude. Tomuto neviditelnému vnitřnímu napětí se říká naděje. Ona je napjata jako tětiva na luku mezi počátkem a koncem všech věcí, od stvoření až po nové nebe a novou zemi, od Geneze po Zjevení. Na této tětivě můžeme být zavěšeni, ona nás jako z luku vystřeluje směrem k cíli, k očekávané Boží budoucnosti. To znamená, že smíme svobodně z přítomné nestability, nejistoty, nerovnováhy a neúplnosti vykukovat k tomu, co se teprve naplní, a nemusíme se nechat ničím z přítomného zotročit. Neotřesitelná, nepochybná naděje je taková, že se neuklání před mocnostmi zla, před diktaturami a velmocemi světa, protože se upíná k ještě vyšší moci a jen jí se klaní. Kniha Daniel vypráví příběh, v němž tři židovští studenti, deportovaní do Babylona, říkají Nebúkadnesarovi: „Buď nás, pane králi, ten Bůh, kterého uctíváme a který nás může zachránit z rozpálené ohnivé pece i z tvé ruky, zachrání, anebo nás nezachrání. Ale ty, pane králi, si buď jist tím, že tvoje bohy uctívat nebudeme a zlaté soše, kterou jsi dal postavit, se nepokloníme.“ (Da 3, 17-18). Tito tři mládenci neměli žádnou viditelnou záruku, že z momentální krize vyváznou bez úhony. Možná je Bůh zachrání, možná ne. Ale jejich naděje neplatila jen pro tento život. Naděje, kterou skládali v Boha, kterému důvěřovali, byla zakotvena jinde a jinak, za horizontem rozpálené ohnivé pece přítomnosti. Není to naděje, která se nahýbá a kymácí ve vichřicích kdejaké dějinné či společenské nálady, ve větrech módních konzumních či náboženských trendů, které cvičí s lidmi, jak se jim zachce, ze strany na stranu. Těžko co tuto naději přivede k pádu, nenaklání se do hrobu a neumírá v něm. Není jako strom v nepevném sypkém podloží, kterému kořeny ujíždějí, vyviklávají se a vytrhávají. Tato biblickým vyznáním nabízená naděje má kořeny hluboko pevně vrostlé do skalního základu, jímž je Kristus.
Ale teď, když to tak posloucháte, by někdo mohl pokrčit rameny a povzdychnout si: „Jenže já takovouhle pevnou a neochvějnou naději nemám. Já se hrozně bojím, mám strach, pochybuju, všechno mě nějak přibíjí k zemi a neumím se tomu postavit.“ Tak na to, milí přátelé, říkám, že já taky. Kdybych tuhle neotřesitelnou, biblicky správnou a pevnou naději měl vykřesat sám v sobě, tak by to dopadlo hrozně. Vždyť co já dokážu skutečně držet? Už teď to není žádná sláva, a to ještě nepřišel čas, kdy budu rád, že udržím aspoň stolici nebo moč. Z lezení po skalách mám zkušenost, že kdo se neudrží, ten spadne. Platí to tak i tady ve víře?
Chce se mi hlasitě zakřičet, že naštěstí ne! Jen potřebujeme ten náš dnešní kousek Epištoly Židům dočíst do konce: „…protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný.“ Víte, na skalách to tak je, kdo se neudrží, letí, padá. Ve víře ale nezáleží všechno jen na nás, jak pevně se držíme, jakou máme sílu v životě, jak pevně věříme, jakou my máme naději. Záleží totiž na někom jiném. Krásně tento novozákonní text přeložil profesor František Žilka: „Držme neúchylně naději, kterou vyznáváme, vždyť ten, kdo nám ten slib dal, je věrný.“ Všechen důraz tohoto pozvání, abychom se drželi vyznání naděje, spočívá v tom, že nám napřed kdosi něco dal a že ten kdosi - dárce- je věrný. Ve víře na rozdíl od lezení po skalách záleží na tom, že nás někdo pevně a věrně drží, i když my už nemůžeme, slábneme a odpadáme. Můžeme se držet vyznání naděje, protože on drží neotřesitelně nás.
______________________________________________________________________________________________
Pozdrav:
„Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a účastenství Ducha svatého buď s námi se všemi.“ Kéž vás dnes naplní radost víry a pevná naděje.
Introid: Žalm 143,7-8 bibleserver
Pospěšiž a vyslyš mne, Hospodine, hyne duch můj; neukrývejž tváři své přede mnou, neboť jsem podobný těm, kteříž sstupují do hrobu. Učiň to, ať v jitře slyším milosrdenství tvé, neboť v tobě naději mám; oznam mi cestu, po kteréž bych choditi měl, neboť k tobě pozdvihuji duše své.
Modlitba:
Bože, skloň se k nám a sestup se svým smilováním. To jediné potřebné teď očekáváme. Buď s námi ne kvůli našim kvalitám nebo toužebnému přání, ale pro lásku a věrnost svého Syna Ježíše Krista, našeho Pána. Pro jeho věrnost tě smíme očekávat.
Kriste, Spáso naše, přimlouvej se za nás u svého Otce. Pros za všechen svůj lid. Tys ho vykoupil. I za nás jsi dal svůj život, abychom patřili Bohu a měli naději nebeského království. Probouzej v nás pravdivou víru v evangelium a zachovávej nás ve věrném následování a vyznavačství tvého jména. Ať nejsme marní a mrtví křesťané. Dej nám dnes zaslechnout tvůj hlas, uváděj nás do hloubky Božího slova a zvěsti Písma. Ať poznáváme přítomnost Boha v Duchu svatém a nejsme svedeni žádným jiným voláním a nebloudíme ve slepotě své povrchnosti a pohodlnosti žití, v lhostejnosti a lenosti, která si nevšímá bližních, ať se nerochníme v hříchu, který si lacině omluvíme. Mocí své lásky nás obnovuj a proměňuj k lásce, radostné službě druhým lidem a k neotřesitelné naději, že v tobě vítězí život nad zlem a smrtí.
Amen.
Přímluvná modlitba:
Bože naší naděje, prosíme za naše bližní, za všechny lidi, které máme kolem sebe, aby je držela tvá předivná tichá moc, když jimi otřásají obavy a starosti o vlastní život, o život dětí, příbuzných a přátel. Vlévej naději do jejich srdcí navzdory pochybnostem a tvrdé skutečnosti, že my sami toho v životech druhých mnoho nezměníme a nedokážeme vnášet jen dobré věci. Smiluj se.
Bože našeho vyznání, přimlouváme se za všechny, kdo ztrácí v tomto světě pevnou důvěru, že něco je pravda a něco lež, něco spravedlnost a něco bezpráví, že něco vede k pokoji a něco ke strachu, a začíná jim být všechno jedno, přestává jim záležet na smyslu života. Osvětluj jejich cesty jasným vyznáním pravdy. Vždyť pravda má moc vysvobodit a nasytit životem. Smiluj se.
Bože zaslíbení, voláme k tobě za bezbranné, bezmocné a trpící, aby je z přítomné nouze a tísně, z útlaku a bídy vysvobozovala neotřesitelná jistota, že přítomnost a její nespravedlivé pořádky nemají poslední slovo, ale nade vším a do všeho pronikavě zní a zasahuje příslib tvé dobré Boží budoucnosti, která platí a působí tam, kde se držíme tebe a ty držíš nás a nikdy nás nepustíš.
Otče náš, …
Poslání: 1. list Petrův 1,3-9 bibleserver
Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší.
Požehnání: 2. Tesalonickým 2,16-17 bibleserver
On pak Pán náš Ježíš Kristus, a Bůh i Otec náš, kterýž zamiloval nás a dal nám potěšení věčné a naději dobrou z milosti, Potěšujž srdcí vašich a utvrdiž vás v každém slovu i skutku dobrém.
Písně: EZ 42 ; EZ 167 ; EZ 439 ; Dodatek 162